Antonio G. Iturbe: K otevřenému nebi

Page 1



1

AKRO pOlis

k otevřenému nebi.indd 1

07.09.18 7:47


����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

k otevřenému nebi.indd 2

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  2 � 3

ANtoniO G. iTurBE

k otevřenému nebi.indd 3

07.09.18 7:47


����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

Praha 201� Akropolis


������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   4 � 5

ANtoniO G. iTurBE K OtevřENému NEBi

PřelOžil ŠtĚPán ZAJaC k otevřenému nebi.indd 5

07.09.18 7:47


����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

Antonio G. Iturbe A cielo abierto © Antonio G. Iturbe, 2018 © Editorial Planeta, S. A., 2018 © Translation Štěpán Zajac, 2018 © Cover Illustration Daniela Olejníková, 2018 © Graphic Design & Typography Martin Pecina, 2018 © Photo — Alberto R. Roldán, 2018 © Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-211-2 ISBN 978-80-7470-214-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-215-0 (ePUB)

k otevřenému nebi.indd 6

07.09.18 7:47


� � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 6�7

k otevřenému nebi.indd 7

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

KAPITOLA 1� První pluK stíhacího letEctva v Thionville (Francie), 1923 Posádka v Thionville velmi blízko hranice s Německem je Mermozovým novým působištěm. Přijíždí z Palmýry s četařskými prýmky a tornou plnou zkušeností, jež mu dodávají sebevědomí. Hned po příchodu do kasáren se vydá odevzdat svou dokumentaci. Velícího kapitána pozdraví nedbalým pozvednutím ruky ke štítku čepice tak, jak to dělávali v Palmýře, kde si hodnosti nikdo nebral příliš k srdci. Kapitán si ho přísně prohédne od hlavy až k patě. Mermoz má kolem krku uvázaný žlutý šátek, na šíji mu splývá bílá orientální kápě chránící proti slunci, jakou používají jednotky rozmístěné v poušti, a na nohou má ještě předválečné vojenské okované boty, o které obehrál jakéhosi poručíka v kartách. Zpod čepice mu vyčuhují dlouhé plavé vlasy. Kapitán nevrle zakroutí hlavou. „Co to máte na sobě?“ Nařídí mu, aby se ze všeho nejdřív stavil u holiče a ve výstrojním skladu a přišel se hlásit později, až bude ustrojen podle předpisů. Mermoz si myslel, že ho v kasárnách uvítají jako válečného hrdinu, pozvou do důstojnické jídelny, aby vylíčil

k otevřenému nebi.indd 108

07.09.18 7:47


������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   108 � 109

svá dobrodružství, ale místo toho se mu dostává jen nezúčastněného úřednického přijetí. Je na svém novém působišti u prvního pluku stíhacího letectva. Někteří z jeho nových podřízených ho rutinně zdraví, jiní však k němu zvědavě přistupují a s poněkud topornou uctivostí se ho vyptávají. „Odpravil jste hodně divochů?“ „Je pravda, že v Sýrii obyčejní vojáci svým důstojníkům tykají, a dokonce spolu chodí flámovat?“ „Prý jsou tam kanibalští beduíni, co pojídají zajaté piloty…“ Mermoz nemá náladu na přihlouplé otázky leteckých začátečníků. Připadají mu jako nemluvňata v zavinovačce matky Francie, zelenáči dobří tak akorát na občasné vyhlídkové lety. „Nechte se přeložit a uvidíte sami, jak to chodí,“ odsekne jim. Skupinka letců se rozejde a zklamaně brblá. Kroutí hlavou. Má za sebou téměř šest set nalétaných hodin. Na něj nemají, ani kdyby sečetli letové hodiny celého pluku. Jeden z pilotů zůstal. Vypadá jako obchodní příručí. Buclatá a tuctová tvář. „Promiňte, pane četaři. Rád bych se vás zeptal, jak se v extrémních podmínkách chová nový Nieuport devětadvacítka.“ „To nemáte nic lepšího na práci?“ rozladěně se na něj utrhne Mermoz. Desátník zamumlá omluvu a odchází. Ten houfec rádoby letců leze Mermozovi na nervy. Neprožili písečnou bouři, nemuseli se dívat, jak v kokpitu umírají lidé, a nevědí, co je to mít žízní nateklý jazyk tak, že se nevejde do úst. Velitel letky, mladý kapitán čerstvě promovaný na vojenské akademii, mu sděluje, že týž den budou provádět nácvik letu ve formaci, v tomto týdnu jediný. „Vy to povedete, četaři. Všichni ostatní budou následovat vaši dráhu. Chci, abyste letěli širokými střídavými oblouky až ke kopci deset kilometrů severně odtud a pak zpátky. Četaři, předveďte jim nějaký náklon ve větru, ať vědí, zač je toho loket.“ „Provedu, pane kapitáne.“

k otevřenému nebi.indd 109

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

S úsměvem zamíří k Nieuportu 28, elegantnímu, ocelově šedému dvouplošníku s ladným trupem, z něhož v přední části vyčnívají dva kulomety. Model 29, s nímž létal v Sýrii, tady ještě nemají. Nasazuje si kuklu a ve tváři se mu objeví široký úsměv. Dnes se ti sváteční letci přiučí pěkným kouskům. Odstartuje sedm strojů. Mermoz v čele. Nejdříve počká, až se všichni zformují. Vidí, že tohle jim jde a že všichni ve vzduchu udržují stejnou vzdálenost. Všichni pěkně pohromadě. Jako husy v hejnu. To by jim šlo. Uvidíme, zda z nich jednou budou i skuteční piloti… Mermoz přidá plyn až na doraz, jeho Nieuport vystřelí kupředu a současně se prudce nakloní k prvnímu ostrému obratu. Provádí ve vzduchu rychlý slalom, který viditelně rozhodí celou letku. Nejméně tři stroje při velkém oblouku ztrácejí cenné vteřiny i předepsaný rozestup a zůstávají pozadu. Mermoz ­neubírá rychlost. Doletí až ke kopci, sešlápne pedál, aby uvedl letoun do horizontální polohy a provedl akrobatický obrat. Směje se. Je mu jasné, že až stroj znovu stabilizuje, bude sám. Pět letounů zůstalo daleko vzadu, zaostávají a ve zmatku se marně pokoušejí sledovat jeho stopu. Když se podívá nalevo, všimne si, že jeden z letounů ho při obratu přece jen sleduje. Zbývá jeden… Ne nadlouho… Zatímco klesá, provede v plné rychlosti další dvojitý náklon. Druhý Nieuport je mu v patách. Přitáhne řídicí páku k sobě, prudce stoupne o několik set metrů a pak nečekaně začne střemhlavě padat. Při propadu koutkem oka sleduje, jak se s bezpečným odstupem vedle něj řítí dolů druhý letoun. Na letišti se začnou shlukovat lidé a ukazují k nebi. Oba stroje ve vzduchu předvádějí letecký souboj. Vedoucí letoun se snaží setřást svého pronásledovatele. Ten pohotově a s milimetrovou přesností reaguje na každý prudký obrat a úspěšně se mu daří držet formaci. Mermoz se začne potit. Všichni už postřehli jeho záměr uniknout celé formaci. Nenechá­‑li vzadu i toho zelenáče, ztrapní

k otevřenému nebi.indd 110

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  110 � 111

se. Do následujícího dvojitého oblouku proto naletí zpočátku zeširoka a nízkou rychlostí, pak najednou zrychlí až na doraz a střemhlav strhne stroj dolů na levou stranu. Druhé letadlo dokončí obrat dokonce dřív než on. On mi snad čte myšlenky! Přejde dvakrát za sebou do střemhlavého letu a pak udělá další dvojitý oblouk při vzestupu. Druhý Nieuport ho přesně a elegantně následuje. Už před notnou chvílí vyčerpal časový limit nácviku, a proto se rozhodne přistát. Jakmile vypne motor, vystoupí, aby sledoval přílet druhého Nieuportu. Za potlesku četných vojáků, kteří se seběhli, naprosto měkce dosedne. Ve své domýšlivosti se Mermoz cítí dotčen, ale přesto nejprve zamíří k letounu, jenž se ho tak obratně držel. Počká, až pilot seskočí a odloží kuklu. Je to tentýž desátník s nevýrazným obličejem, kterého předtím tak odbyl. „Byl jste skvělý. Dovolte mi, abych vám poblahopřál.“ „Děkuji, pane četaři.“ „Toho četaře si nechte! Jmenuji se Jean Mermoz.“ „Těší mne. Já jsem Henri Guillaumet.“ „Abych nezapomněl, Henri… Jak ses ptal na ten Nieuport devětadvacítku v Sýrii. Pracovaly skvěle. Motor o třech stovkách koňských sil zdvojnásobuje výkon osmadvacítek. Trup je aerodynamičtější a řízení mnohem citlivější. Moc by se ti líbil. Stačí si jednou vyzkoušet plnokrevníka, jako je devětadvacítka, a všechno ostatní ti rázem připadá jako mula.“ „Kéž by nám co nejdřív dali jednu devětadvacítku i sem do Thionville!“ Mermoz lituje, že svého druha soudil tak unáhleně. Když přistane i zbytek letadel, podá každému z letců ruku a jednomu po druhém blahopřeje k jejich snaze. „Hloupý četař zve všechny na pivo do kantýny!“ Při cestě do hangáru mu vychází vstříc kapitán. „Pane kapitáne… Vím, že jsem to nahoře trochu přehnal. Jistě pochopíte, člověk se neudrží…“ Důstojník si ho změří pohledem. „Už se to nebude opakovat, pane kapitáne.“

k otevřenému nebi.indd 111

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

„To doufám. Tady nejsme v římském cirkuse.“ Velitel letky se však nakonec rozesměje. „Nicméně čas od času trochu zábavy nikomu neuškodí.“ Důstojník odchází a Mermoz si s úlevou oddechne. Když míří ke kantýně, cítí, jak k němu zezadu kdosi spěchá. „Stůjte! To je rozkaz!“ Nervózní tón, nakřáplý hlas. Zavře oči a spílá svému osudu, neboť ještě než se otočí, už ví, koho uvidí. Snědý obličej, tenký knírek namalovaný jako uhlem, vzteklé tmavé oči. „Pelletier…“ „Postavte se před nadřízeným do pozoru! Mizero!“ Mermoz si všimne jeho čerstvých výložek poručíka a neochotně poslechne. „Věděl jsem, že to musíš být ty! To, co jsi tam nahoře prováděl, je dostatečné k tomu, aby tě pohnali před vojenský soud. Myslíš si, že můžeš dávat všanc životy vojáků i výzbroj? Co si tím chtěl dokázat? Svoji totální blbost?“ Mermoz mlčí. „Kapitán letky tě zabásnul?“ „Ne.“ „Chtěl jsi snad říct ‚ne, pane poručíku’! O tvém nezodpovědném jednání a taky o urážce nadřízeného podám patřičné hlášení.“ Málokdy Mermoz cítil takovou chuť někoho rozcupovat, udělat z něj papírovou kouli a zadupat ji do země. Kousne se do rtů, aby mu neskočil po krku. Pelletier odchází a jen rozčilením cuká hlavou. V jídelně si objedná rovnou tři velké sklenice piva a každou z nich vypije na jeden zátah. Polovina pilotů letky pozvání nepřijala, nepochybně z rozladění nad tím, jak je přivandrovalý četař znemožnil. Ostatní ho pozorují trochu zaraženě, s výjimkou desátníka Guillaumeta, který upíjí pivo po malých doušcích, jako by usrkoval čaj. Někteří Guillaumetovi přátelé ho chválí za jeho let, on však jen mírně a nevzrušeně pokyvuje hlavou. „Guillaumete, jak jsi to udělal, žes dokázal držet četařovu stopu?“ otáže se jeden z nich a zároveň pokukuje po Mermozovi

k otevřenému nebi.indd 112

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   112 � 113

ve snaze zdůraznit vítězství svého druha nad poddůstojníkem, který se mezi nimi tak samolibě zjevil. Mermoz ví, že by bylo spravedlivé přenést se přes rozjařenost zdejších pilotů, kteří cítí, že jim Guillaumet vrací jejich dřívější postavení. Než odpoví, Guillaumet přimhouří oči, jako by přemáhal spánek, a pak tiše odvětí: „To je jednoduché, to není moje zásluha. Těžké je to, co udělal četař. On musel promyslet každý pohyb a každý manévr přímo za letu a přitom pilotovat. Já ho jen napodoboval.“ Mermoz, který vyprazdňuje už čtvrtou sklenici, se zarazí a zvědavě se na něj podívá. Nejdřív mi uštědří lekci z pilotování a teď k tomu přidá ještě lekci skromnosti. Možná jsem ho podcenil, pomyslí si. „Navrhuji připít si na desátníka Guillaumeta,“ pronese Mermoz a pozvedne svou sklenici. Všichni se nadšeně přidají a Guillaumet, sklenici skoro ještě plnou, si s plachým úsměvem přiťukne. Mermoz už zapomněl, jaká bývá na severu Francie zima. Thionvillské mohutné hradby z 15. století, které v různých dobách zadržovaly jednou Francouze a jindy zase Němce v jejich staletém zápase o Alsasko, nejsou s to čelit vpádu mrazivého polárního vzduchu. Vyšel si do města s Guillaumetem a Garnetem, dalším desátníkem stíhací letky. Na tržním náměstí míjejí početné hloučky bloumajících vojáků v šedých kabátech. Mermoz skrývá své četařské výložky pod šálou, aby mladé vojáky ušetřil jejich povinnosti zasalutovat pokaždé, když kolem něj projdou. Jsou tu dvou až tříčlenné skupinky děvčat, která po nich kradmo pokukují a pak obvykle propuknou v smích. V tu chvíli se před nimi objeví voják v doprovodu ženy se zvlněnými plavými vlasy. „Bacha, to je poručík Pelletier.“ Když jej míjejí, všichni tři předpisově pozdraví a poručík samolibě pozvedne bradu, zatímco žena, zdaleka ne tak mladá, jak se snaží vypadat, avšak s křivkami, které se snaží ještě víc zdůraznit koketním nakrucováním, se pantomimou

k otevřenému nebi.indd 113

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

vojenských pozdravů náramně baví. Mermoz upře troufalý pohled na její poprsí a ona se na něj vyzývavě zadívá. Zdá se, že Pelletier si ničeho nevšiml. „Pojďte, vyklidíme náměstí. Prochází se tu příliš nafoukaných pávů.“ Zabočí do méně frekventovaných ulic a zanedlouho spatří jakýsi osvětlený průjezd. Přistoupí blíž. Hlučný a sešlý lokál, kde se popíjí víno z obyčejných nízkých sklenic a anýzovka z malých skleniček. Mermoz objednává lahev vína pro všechny. Se svou žízní trosečníka do sebe obrací už třetí sklenku, zatímco ostatní sotva stačili usrknout první doušek. Osloví skupinku mužů lokty opřených o barový pult a přátelsky se jich zeptá, kde jsou v Thionville k mání slušná děvčata. Slušná, nikoli o ­ všem přehnaně. Muži u baru znají pouze místní ham­pejzy. Zavrtí hlavou a vrátí se ke svým přátelům. „Platit za sex je jako chroustat zelený salát. Nenaplní tě.“ Jeden ze stálých hostů, jemuž v žilách koluje víc anýzovky než krve, se Mermozovou poznámkou cítí dotčen. „Kdo si myslíš, že jsi, vejtaho, že nás poučuješ o slušnosti thionvillských holek?“ Mermoz si rukou přičísne dozadu zvlněné vlasy, na vojáka dost dlouhé. Host se na něj vyzývavě dívá skelným zrakem. Jelikož mu Mermoz nijak neodporuje, dodá si odvahy. „Tak co, ty Goliáši? Došla ti řeč? Máš v kalhotách naděláno? Pojď ven, srabe.“ Muž zamíří ke dveřím. Guillaumet s Garnetem už odstrkují židle, ale Mermoz každému z nich položí svou obří tlapu na rameno a jedním rázným pohybem je usazuje zpátky. Když není lepší zábava, každá rvačka přijde vhod. „Počkejte tady na mě. Hned se vrátím.“ Zamíří ven a oba desátníci se na sebe podívají. Nevědí, zda zůstat v lokále, jak jim řekl, nebo jít ven a podívat se, co se bude dít. Několik hostů odchází. Guillaumet s Garnetem rychle sesedají ze stoliček, vykročí k východu, ale než k němu dojdou, Mermoz je už zpět s týmž širokým úsměvem, s nímž odešel. Na druhé straně ulice zahlédnou neurvalcovy nohy, jak trčí z jedné

k otevřenému nebi.indd 114

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   114 � 115

nádoby na odpadky. Marně jimi kope do vzduchu ve snaze postavit se znovu na zem. Zpátky u barového pultu, Mermoz osloví vrchního: „Napište mi na účet naše víno a navrch to, co vypil můj nový přítel.“ Hlavou ukáže směrem na ulici. Do večerky v kasárnách jim zbývá ještě hodinka. Garnet je zavede do jakési hlučné tančírny. U vchodu postává postarší muž v obnošeném smokingu. Malý čtyřčlenný orchestr vyhrává cosi jako polku. Taneční parket je téměř prázdný, ale u baru se tísní hloučky děvčat a mladíků, z nichž dobrá polovina jsou vojáci. Mermoz zkušeným pohledem pečlivě přejíždí lokál, až něco upoutá jeho pozornost. Vzadu o samotě postává žena, něco málo přes třicítku. Má na sobě tmavomodré šaty u kolen zakončené třásněmi, na krku náhrdelník z falešných perel. Popíjí z vysoké sklenice mátový likér s vodou. Je mu něčím povědomá. Vlnité světlé vlasy, vysoké podpatky, nápadné poprsí… Mermoz nasadí tajuplný úsměv. Guillaumet už ví, že když se směje z plna hrdla, je všechno v pořádku. Jednoduše se baví. Ale když se jen tak usmívá, nikdo netuší, co se mu honí hlavou. Sleduje směr jeho pohledu až ke světlovlasé ženě, na niž Mermoz troufale upírá zrak, až si ho žena všimne a udělá téměř neznatelný vstřícný posunek. „Omluvte mě, hoši. Mám něco k vyřizování na druhém konci baru.“ Guillaumet ho chytí za rukáv uniformy. „Nechoď tam. To je Pelletierova holka.“ „Nepovídej! To jsem si nevšiml!“ V té chvíli Mermoz propukne ve svůj nakažlivý řehot, který rozesměje až k slzám i Garneta. „Už vidím ten Pelletierův výraz, kdybys sbalil jeho holku! Splihl by mu i ten jeho knírek!“ Guillaumet však zůstává vážný. „Nedělej to. Pelletier může být nablízku.“ „Určitě ne,“ namítá Garnet. „Vždycky se vrací do kasáren brzo, vídávám ho, když mám strážní službu. Je jako hodinky.

k otevřenému nebi.indd 115

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

Přesně v sedm bývá zpátky. Vždycky včas na večerní polévku, aby ušetřil za večeři.“ „Na tom nesejde, že tady není. Lokál je plný vojáků. Jakmile se k jeho holce přiblížíš, dozví se to.“ „No jo… A ty, Garnete, kolik bys dal za to, abys viděl jeho kukuč, až mu to budou vyprávět?“ „Milión franků!“ Zatímco se Mermoz blíží k ženě, sleduje, jak dává košem nějakému opovážlivci, který s ní chtěl zavést hovor. Na tyhle věci má nos a jen málokdy se splete. Ví, že čeká na něj. Zjišťuje, že Cécile je zábavná a nenucená žena. Guillaumet s obavami pozoruje, jak odcházejí a jak za nimi slídí několik zvědavých pohledů. „Mám už chození s Nazairem plné zuby,“ sděluje mu při procházce. Nazaire? Dokonce už zapomněl, že by mizera Pelletier mohl mít nějaké křestní jméno jako každý jiný. „Nazaire! Pro nás Pelletier! Ubohý a zamindrákovaný lampasák. K němu to slušné jméno nepasuje. Zní směšně!“ „Nerad chodí tancovat. A kromě toho je lakomec, který se chce pořád jen procházet po náměstí a vysedávat na lavičkách, aby moc neutratil.“ „Já tancuju moc rád.“ „Opravdu?“ „S hudbou… i bez hudby.“ Vezme ji přitom kolem pasu a rázně ji k sobě přitiskne. Ona se se smíchem odtáhne. Z vycházek se stanou schůzky. Cécile pije mátový likér s ledovou tříští a on si ho brzy také oblíbí. Schůzky se mění v bláznivý vztah, v jehož žáru roztaje každý led. Od smrti své matky před několika měsíci bydlí sama. Otec odešel ve čtrnáctém roce do války a nikdy se nevrátil. Žije z malé penze a z občasné štědrosti neznámých mužů. Mermoz si není jist, co přesně k Cécile cítí, ale přitahuje ho její nedostatek ostychu. Občas zazvoní u jejích dveří a otevře mu úplně nahá, se sklenkou v ruce, už trochu v náladě.

k otevřenému nebi.indd 116

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   116 � 117

„Jsi trochu opilá.“ „Tak se opij také.“ „A nahá k tomu.“ „Tak se také svleč.“ Jednou odpoledne míří ke kasárenské bráně na vycházku, když mu cestu náhle zkříží Pelletier. Bělmo očí má zakalené dožluta. Snědou tvář popelavě šedou. Už se mu to doneslo. Mermoz to může vyčíst z jeho pohledu překypujícího vztekem. Ani stopa po jeho obvyklé uštěpačnosti, ani náznak pocitu nadřazenosti. Cítí se pokořen a potupa je nakyslý pot, který se z něj řine všemi póry. „Zničím tě, hajzle. Dosáhnu toho, že tě vyhodí z armády, nechám tě postavit před vojenský soud a zbytek života budeš hnít ve vojenském lapáku.“ Poručík odchází a ve vzduchu za sebou zanechává kapky žluči. Mermoz tohle promýšlí už dlouho, ale právě teď se s konečnou platností rozhodne, že z armády odejde. Už dál nesnese nesmyslnou hierarchii, která umožňuje takovým špinavým krysám jako Pelletier šikanovat kluky, jejichž jediným prohřeškem je nezkušenost. Už dlouho má poznamenané adresy několika společností, které se věnují civilnímu letectví. Ráno jim napíše a nabídne své služby pilota. Musí jenom vydržet těch několik posledních týdnů, než mu vyprší vojenská služba. Následující týden si odsedí dvakrát po dvou dnech. Jednou za špinavé boty a podruhé za to, že před nadřízenými dostatečně rázně nesalutoval. Volnou neděli se Pelletier postaví k bráně, a jakmile spatří, že se Mermoz blíží k východu, přikáže mu provést čelem vzad. „V dílnách potřebují četaře na posílení stráže.“ „Cože? A kdo to nařídil?“ „Já to nařizuji! Další dva dny za neuposlechnutí rozkazu!“ Zhluboka se nadechne, sevře pěsti až do krve. Pelletier ho chce vyprovokovat, aby se neovládl a vybuchl. Za napadení důstojníka se může dostat na lavici obžalovaných před vojenský soud, který ho může poslat za mříže na celé roky. Nejraději by

k otevřenému nebi.indd 117

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

mu do jednoho vymlátil jeho zkažené zuby, ale tu radost mu neudělá. „Rozkaz.“ Otočí se čelem vzad a odchází do dílen. Četař v dílenském hangáru, který tam drží strážní službu, uštědří na Pelletierovu adresu pár šťavnatých nadávek. Žádnou pomoc nepotřebuje a Mermozovi říká, ať si dělá, co chce, ať se třeba zašije do kantýny a klidně se opije. „Možná to udělám…“ Nejdřív však zajde do tělocvičny, aby si vybil zlost na boxovacím pytli. Však se mu Pelletier jednou dostane pod ruku a až se tak stane, roztrhá ho na kusy. Dosud nikdy nepomyslel na to, že by někoho mohl zabít vlastníma rukama, avšak při bušení do boxovacího pytle náhle pocítí neukojitelnou žízeň po odplatě. Jakmile se pomstychtivost a uhlí rozpálí, už je jen tak lehce neuhasíš. Pelletier se promění v jeho stín. Začnou se na něj snášet tresty za ty nejnesmyslnější věci. Že nestál v pozoru při vztyčování vlajky, že veřejně mluvil o politice… Z Mermoze se pomalu stává zásobník vzteku. Jelikož jej nemůže vybít na Pelletierovi, stačí, když se na něj nějaký voják v jídelně křivě podívá, a místo, aby využil svou hodnost k pokárání podle vojenských řádů, sundá si blůzu s četařskými výložkami a rozdá si to s ním na pěsti. Když mu řeknou, aby se holil dvakrát denně, neudělá to ani jednou. Když ho potrestají ostříháním vlasů, shrne si je ještě více do čela. Přijde­‑li trest za opilost, druhého dne vyrazí do kantýny a nechá police úplně prázdné. Svůj záměr neobnovit smlouvu s armádou a co nejrychleji z té díry vypadnout vytrubuje do všech čtyř světových stran. Dělá chybu. Pokud byli vlivní velitelé, jako například plukovník letového provozu, kteří by se postavili na jeho stranu, všichni by se k němu obrátili zády ve chvíli, kdyby se dozvěděli, jak se hlučně chvástá úmyslem vrátit se k civilnímu životu a jak se vysmívá armádě. Stále více důstojníků se připojuje k úkolu přibít ho na kříž byrokracie. Jeho složka pomalu tloustne a plní se drobnými přestupky a tresty. Musí se mít na pozoru, protože

k otevřenému nebi.indd 118

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   118 � 119

teď se na něj upírá přespříliš očí a jediné vážnější klopýtnutí ho může dovést před vojenský soud, což by mohlo mít nepředvídatelné následky. Kasárna se pro něj stala vězením. Už není voják, ale rukoj­mí armády. Na neustálém trestání ho nejvíce bolí fakt, že když se nachází za mřížemi, je daleko od letky a nemůže létat. Zákaz vycházek vyřešil po svém — když chce, jednoduše přeleze plot kolem kasáren a zmizí do města. Pohybovat se po městě jako uprchlík pod ochranou stínů dodává jeho únikům za Cécile ještě více napětí. Vztah mezi nimi byl od první chvíle založen na odplatě, a proto neví, do jaké míry se mu ta žena opravdu líbí. Čas od času, když ho Cécile přijímá mezi svými stehny, si vybaví rozzuřený Pelletierův obličej a vniká do ní ještě slastněji. Když si Cécile vypije pár skleniček, je to pro změnu ona, kdo ho nejdříve prosí, aby jí znovu popisoval Pelletierův překvapený výraz, jakmile zjistil, že ho podvádí, a pak se divoce směje. Na jejich vztahu je cosi zkaženého. Víc než láska je spojuje nenávist. Jednoho odpoledne přijde v obvyklou hodinu k Cécile, ale když stiskne zvonek, neotvírá. Posledně mu dala klíč, a tak si odemkne. Leží v posteli, tvář zabořenou do polštáře. „Nedívej se na mě…“ Pod okem má podlitinu, nateklou tvář, rozbitý ret. „Řekl mi, že vysmívat se mu nikdo nebude. Napovídal mi spoustu ošklivých věcí…“ V Mermozově nitru se cosi zlomí. Hráze povolí a cítí, jak se ho zmocňuje vztek. Vydá se rychle ke kasárnám. Vřítí se tam hlavním vchodem jako odbržděná lokomotiva, zaslepen tak, že mu ani nevadí, zda poddůstojník velící stráži podá hlášení o tom, že branou beztrestně chodí sem a tam voják se zakázanými vycházkami. Je mu to jedno. Už mu na ničem nezáleží. Jeho jediným přáním je popadnout Pelletiera pod krkem a konečně ho zmáčknout. Když si četaře všimne voják u vchodu, pozdraví. Mermoz se zeptá, kde je poručík Pelletier, a vojín mu odpoví, že na cvi­ čišti. Z okna strážnice se dívá službu konající desátník. Vidí,

k otevřenému nebi.indd 119

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

jak se Mermoz na okamžik zastavuje, aby sebral zrezivělou kovovou tyč, a pak znovu vyrazí vpřed. Má horečnatý pohled, oči zakalené. Desátník zamíří do místnosti, kde odpočívají strážní čekající, až na ně při střídání služeb přijde řada. Ukáže na tři vojáky. „Každý si sežeňte nějaký provaz a pojďte za mnou. Dělejte přesně, co vám řeknu, a na nic se neptejte. Velitel tu není, takže teď tu velím já. Rychle!“ Mermoz vyzbrojen železnou tyčí se pustí postranní kasárenskou cestou směrem ke cvičišti, které se nachází na druhém konci. Útok zezadu nečeká. Přehodí přes něj několik provazů, jako by chtěli lapit rozlícenou šelmu. Jeden z vojáků zatáhne za konec lana a jelikož Mermoze zaskočili nepřipraveného, strhnou ho o několik kroků zpátky. „Ke stožáru!“ Vojáci se na něj vrhnou. Mermoz jednomu z nich zasadí ránu pěstí a porazí ho na zem. Zbývající dva ho rychle obklopí a obtočí provazy kolem železné žerdi. Zmítá sebou, ale na okamžik se zarazí, když si všimne, že desátník, který ho chytl za paže, aby ho znehybnil, je Henri Guillaumet. „Co to k sakru vyvádíš, Guillaumete? Zbláznil ses?“ To je přesně okamžik, který Guillaumet potřebuje, aby obtočil provaz ještě jednou kolem stožáru bez vlajky, a ostatní vojáci na něm vzadu udělali několik uzlů. Mermoz cítí, že je spoután, a snaží se vysmeknout. „Pusťte mě, pitomci! Rozbiju vám hubu! Přísahám! A tebe, Guillaumete, vykuchám zaživa!“ Guillaumet se k němu pokusí přiblížit, ale Mermoz kolem sebe kope jako kůň. Přistoupí proto zezadu a ústa mu převáže šátkem, který mu brání v křiku. Přesto se snaží dál hulákat a vykroutit se divokým škubáním, které vojáky přinutí utáhnout mu přes hruď ještě jeden provaz, opatrně, aby se vyhnuli jeho kopancům. O půl kilometru dál, vzadu na cvičišti, lze rozpoznat ­neduživou Pelletierovu postavu poletující kolem čerstvých

k otevřenému nebi.indd 120

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  120 � 121

branců. Mermoz sebou lomcuje ještě víc, když ho v dálce vidí rozhazovat rukama. Chce řvát, hryže do roubíku. Přidušenými slovy, která se ztrácejí v látce, Pelletierovi spílá, vybízí ho jako zápasník býka, přísahá, že ho zabije. Vztekle sebou zmítá u stožáru a snaží se vyvléct jako divoké zvíře z pasti. Svaly napjaté, žíly na mohutné šíji naběhlé, rudý v tváři, provazy zařízlé do masa. Všichni tři vojáci ustrašeně a zároveň užasle pozorují lidský kolos, který se zoufale snaží zbavit pout a jediným trhnutím vyrvat obrovský železný stožár. Nemají jistotu, že se mu to nepodaří. Guillaumet jim nařizuje, aby se vrátili na strážnici. Odcházejí a přitom se neustále otáčejí, uhranuti tím mytologickým výjevem. „Odvaž mě!“ rozkazovačně zasupí přes kapesník, oči vytřeštěné. Guillaumet zavrtí hlavou. Zavrčí a znovu sebou několikrát divoce trhne ve snaze uvolnit provazy. Rozedře si přitom kůži na krku, až začne krvácet. Guillaumet se na něj s obavami i něhou zadívá. Jako na nemocného syna. „Jestli jdeš Pelletierovi po krku…“ „Zabiju ho! Zabiju!“ procedí mezi zuby a prudkými pohyby se snaží vysmeknout. „Jasně, zabiješ ho, ale on bude mít navrch. Na zbytek života tě zavřou.“ „No a co? Já vyhraju.“ „Ne! Tu partii vyhraje on! Copak to nechápeš? Až mu železnou tyčí rozbiješ palici a poteče mu z ní mozek, bude se ti smát do tváře. Dosáhne toho, oč mu vždycky šlo. Abys shnil v base a přestal létat. Nakonec dosáhne svého.“ Na okamžik nastane ticho a Mermoz v provazech sebou konečně přestane prudce cloumat. „Nedopřávej mu tu radost. Nezaslouží si ji. Za měsíc projdeš bránou a venku z tebe bude dobrý civilní pilot. On zůstane navždycky v kasárnách a až do smrti bude zahořklý, stejný jako byl vždycky. Až do smrti. Jestli chceš Pelletiera opravdu vyřídit, dosáhneš toho tím, že ho budeš přehlížet.“

k otevřenému nebi.indd 121

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

Mermoz opřený o stožár vyčerpáním znehybněl. Zaťaté pěs­ti povolují a prsty se pomalu rozevírají. Kovová tyč břinkne o zem. Guillaumet se k němu přiblíží. Už nekope. Z tváře mu zmizel šílený výraz. Guillaumet vytáhne bodák, který se podle předpisů přiděluje vojákům na stráži, a přeřízne provazy. Mermoz, s potrhanou košilí potřísněnou krví a s vyčerpaným výrazem, se sveze na zem a zády se opře o stožár. Desátník se otočí a vykročí zpět ke strážnici. Musí se vrátit. „Guillaumete!“ Vrátí se ke svému druhovi a upřeně se na něj zadívá. Nemusí si nic říkat. Existuje mezi nimi nit, která je spojuje. Mermoze s konečnou platností vyřadí ze stíhací letky a převedou ho k bezvýznamné dílenské jednotce zabývající se opravami. Dají mu na starost půltucet problémových vojáků, buď ve výkonu trestu, nebo rovnou nepoužitelných pro jiné úkoly, jejichž jediným posláním je zbavovat mastnoty nejrůznější nepotřebné díly. Vojáci nedůvěřivě sledují příchod svého nového velitele v doprovodu kapitána. Potají mu přezdívají Četař Piruetka. Oni jsou ti nejhorší z pozemního personálu, nemají vojenskou ani jakoukoli jinou čest a hrdost a letci jim připadají jako fajnoví náfukové. „Každý den musejí očistit bednu ložisek.“ Kapitán ukáže na bednu plnou zašlých kovových kuliček, kterou jeho dva pobočníci v bezvadných stejnokrojích, bezpochyby protekční desátníci, položí na dlouhý stůl stlučený z prken. „Na tyhle špindíry budete muset tvrdou rukou,“ zadívá se pohrdavě na vojáky navlečené v ušmudlaných kombinézách, tváře špinavé, oholení nedbalé, vlasy rozcuchané. Mnozí z nich darebáci na první pohled. „Máte tu nejhorší sebranku.“ Když kapitán a jeho pobočníci odejdou, Mermoz se zadívá na bednu s přibližně třemi desítkami rozebraných dílů. „To je veškerá práce, co se tady má dělat?“ „Fůra práce, pane četaři,“ pronese neochotně jeden z vojáků. „Vyleštit jediný díl zabere celý den.“

k otevřenému nebi.indd 122

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   122 � 123

Druhý se s předstíranou ochotou přidává. „Nemáte ani ponětí, jaká je to fuška.“ „Vy piloti si totiž s takovým svinstvem nerozumíte, jste moc zpanštělí“, popichuje další. Je slyšet pochechtávání. Jen okamžik. Právě tolik, kolik Mermoz potřebuje, aby udeřil pěstí do stolu tak silně, až bedna s ložisky nadskočí a ti, co stojí u stolu, raději poodstoupí, aby jim nějaký díl nespadl na nohu. „Rozdal jsem víc facek a ožral jsem se víckrát než vy všichni dohromady. A vyčistil tolik sraček, že si to ani nedovedete představit.“ Změří je pohledem a všichni se rázem postaví do pozoru, mlčky a předpisově. „Jeden takový díl se musí blýskat za necelou hodinu. Než se vrátí kapitánovi pomocníci, tahle bedna bude zářit, jako by v ní byly diamanty.“ Svraští obočí tak, že se nikdo neodváží ani hlesnout. Pak se zatváří vstřícněji. „Aby bylo mezi námi jasno. Vás i mě zavřeli tady do té kobky. Splníme, co musíme, ale bude to podle mě.“ Zadívá se do nepřátelských tváří vojáků, znechucených věčným čištěném svinstva, nepřizpůsobených zkostnatělosti vojenského života, otupělých nechutí a neustálými tresty. „I kdybyste se flákali sebevíc a kapitán vám to sežral i s navijákem, já vím, že ve čtyřech nebo v pěti zvládneme ty díly odevzdat v pohodě, i kdybychom pracovali v uvolněném rytmu. Je vás tu šest. Každý den bude jeden odpočívat. Ten den ať si dělá, co chce, ať se klidně dloube v nose. Musí si to ale zasloužit.“ „A to jak?“ „Počkejte chvilku, vysvětlím to.“ Poodejde ke své skříňce a vrátí se s papírovým pytlíkem. Vytáhne karty a placatku koňaku. „Každé ráno si půlhodinku zahrajeme poker o matičky. Kdo jich do půl hodiny získá nejvíc, bude po zbytek dne osvobozen od práce, a navrch si jako spropitné odnese placatici koňaku.“ Vojáci vykulí oči. „Ať žije náš četař!“ zvolá jeden.

k otevřenému nebi.indd 123

07.09.18 7:47


První pluK stíhacího letEctva v Thionville, 1923   ����������

Nápadem jsou nadšeni. První den vyhraje jakýsi Biscarrosse, napůl cikán. Ostatní se dají do práce. „Biscarrossi, měl jsi štěstí. Zítra ale uvidíme!“ „To si piš!“ přisazuje si další a nedočkavě myslí na zítřejší partičku. Když odpoledne přijde kapitán se svými dvěma poskoky, nalezne všechny díly zářivě vyleštěné. Ještě s větším úžasem však zírá, jak šest Mermozových vojínů ráno po snídani opouští jídelnu mezi prvními a téměř v poklusu se hrnou ke svému působišti v dílenském bloku. Nevychází z údivu, když vidí jejich náhlou snahu zařadit se včas do pracovní jednotky, snad poprvé za celý vojenský život. Nastupují u dveří v dokonalém zástupu, a jakmile se objeví jejich četař, uctivě salutují. Když Mermoz prochází kolem kapitána na pozdrav pozvedne ruku ke štítku čepice. Důstojník jen civí s ústy dokořán. Mermoze však uniforma tíží na hřbetě jako zmoklá deka a nemůže se dočkat, až odtamtud odejde. Ani v postavení čističe ložisek se mu nepodaří, aby ho Pelletier nechal na pokoji. Ukládá mu jeden trest za druhým, jednou za nedostatek vojenského chování při pozdravu, jindy za neupravený vzhled. Mít Pelletiera před očima a nemoci mu zasadit ránu pěstí do jeho podlé tváře ho vyčerpává. Ví ale, co má dělat. Vytrvat, ovládnout vztek, vydržet, stříhat metr den za dnem. Dny plynou a v dílenském baráku se hraje jedna partie pokeru za druhou. A jednoho dne je všechno za ním. Ráno si obleče bílou civilní košili a oblek s drobnými proužky, který skoro nedopne, jak mu zmohutněla ramena. Ve výstrojním skladu odevzdá řemení, boty, stejnokroj, zaskvr­ něnou kombinézu, četařské výložky… Jakýsi desátník mu vystaví potvrzení na raneček ošuntělého šatstva, v němž je zhuštěn celý jeho vojenský život. Čtyři roky. Zamíří k východu z kasáren a budovy jednotlivých jednotek, kancelář útvarového furýra, kantýna, sklady… všechno je mu už cizí. Když se blíží k červenobílé závoře u vchodu, míjí štíhlou postavu. Úzký knírek, dravčí pohled. Pelletier se několik metrů od něj zastaví. Mermoz se usměje. A pak se jeho úsměv

k otevřenému nebi.indd 124

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  124 � 125

změní v hlučný smích, ve zvučný smích, jakým se směje, když se cítí pánem světa. Směje se a směje. Pelletier zatne zuby, svěsí hlavu a poražen odchází. Proti rozesmátému civilovi nic nezmůže. Mermoz pokračuje k východu. Jakýsi hlas na něj zavolá. „Piruetko!“ Otočí se. Běží k němu Biscarrosse a ostatní chlapci ve špinavých kombinézách a s šibalskými tvářemi. „Co tady děláte? Koledujete si o potrestání za nedovolené opuštění jednotky.“ „Tak schválně. Při troše štěstí nás pošlou šupem za mříže,“ zažertuje jeden z nich. „Aspoň nebudeme muset makat.“ „Kluci, myslete hlavou. Nepřivolávejte na sebe pozornost a za chvilku budete zpátky doma.“ „Četaři…“ „Už žádný četař! Odteď jsem Jean.“ „Jeane…, chtěli jsme vám říct… Co jsme to, kluci, vlastně chtěli?“ „Abyste na sebe venku dával pozor.“ Jednoho po druhém přátelsky obejme a zažene je zpátky do dílen. Neztrácí čas a projde branou. Čeká na něj život. Otočí se a zadívá se na vchod kasáren, které se každým krokem neustále zmenšují. Dorazí do města a zazvoní u Céciliných dveří. Otevře mu oblečená jen do sandálků a náhrdelníku ze skleněných korálků. „Odjíždím do Paříže.“ „Paříž…! Jedu s tebou.“ Zpod postele vytáhne kufr. Přistoupí k první zásuvce prádelníku a začne do kufru házet punčochy a spodní kalhotky. „Myslím, že by sis na cestu měla přes sebe něco hodit.“

k otevřenému nebi.indd 125

07.09.18 7:47


CabO JubY (Maroko), 1928   �������������������������������������������������������������

KAPITOLA 3� CaBO JubY (MarOko), 1�28 Španělé území s poněkud přehnaným vlasteneckým nadšením nazývají Španělskou Saharou. Ve skutečnosti se jejich přítomnost omezuje jen na několik malých pevnůstek roztroušených na tisících kilometrů pouště, která je pro ně neznámým územím. Za soumraku se svěšuje vlajka, zavřou se opevněné brány a otevřou kantýny, aby se vojáci mohli nalévat špatným vínem, hrát domino nebo karty a, opřeni o barový pult, napravovat svět podle svých představ. Jen zřídka vyjíždějí za hradby pevností na území, o němž tvrdí, že je španělské. Všude číhají nepřátelské kmeny a také písečné bouře a kam až dohlédnou, drsná kamenitá pustina. Kraj na jih od Cabo Juby až k Bílému mysu je vyprahlá oblast, které Španělé libující si v nabubřelosti tvrdošíjně říkají Zlatonosná řeka. Není tu však ani řeka, ani zlato. Cabo Juby je enkláva s rozlohou pěti tisíc kilometrů čtverečních vklíněných mezi dvě prázdnoty, jednou vyprahlou a druhou plnou vody. Na této výspě Afriky se vlny roztahují po pusté pláži. Uprostřed samoty bičované větrem se tyčí kasárna španělské armády, která při pohledu ze vzduchu vypadají jako pevnost. Zblízka už tak velkolepě nepůsobí — oprýskané zdi, vyvrácená okna a rez rozežírající panty a kování. O kilometr dál se v moři, přibližně sto kilometrů od břehu, tyčí další hranatá budova z kamene. Má třásnění z mechu a škeblí, z něhož při vlnobití crčí voda. Původně skladiště, které nechal vystavět vizionářský Angličan jménem Donald MacKenzie, jenž chtěl zbohatnout na skupování pštrosích per, datlí,

k otevřenému nebi.indd 206

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  206 � 207

slonoviny a zlata, které převážely karavany křižující poušť. Domníval se, že vystaví­‑li skladiště na mořských útesech, vyhne se drancování. Nápad jasnozřivý asi tak, jako když vymyslel plán na zaplavení Sahary, jež se měla proměnit z vyprahlého škraloupu v kvetoucí zahradu. Jeho sny odnesl vítr, který tady všemu velí. Když Španělé našli skladiště opuštěné po neustálém plundrování, zřídili v něm věznici, kterou pojmenovali Mořský dům. Tony pomalu kráčí ke vchodu do kasáren v Cabo Juby. Španělští vojáci jsou oblečeni v odraných stejnokrojích a všechno má omšelý nádech. Zrezivělé sudy, rozlámané bedny, stožáry bez zástav. Velitel posádky plukovník De la Peña ho očekává ve své kanceláři. Je to už Tonyho druhá návštěva. Při té první před několika dny se přišel představit. Nemůže říct, že byl přijat přívětivě. Když se při večeři na rozloučenou v penzionu Grand Balcon zmínil, že odjíždí jako velitel letiště na mys Cabo Juby, aby vyjednával se Španěly, jeden z mechaniků poznamenal, že se mu tam bude líbit, neboť Španělé to umějí pěkně roztočit. V té době měl Tony za sebou už celé měsíce létání na trase mezi Barcelonou a Alicante a o španělské nátuře věděl své. Na občasných služebních letech do Málagy se naučil, že lidé na jihu Španělska se rádi druží a drnkají na kytaru. Současně ale věděl, že ve středu země žijí Španělé, kteří spíše ladí s představou starého šlechtice z Dona Quijota, který kráčí škrobeně, aby vypadal vyšší, chová se povýšenecky a odmítá uznat, že někdejší impérium se už dávno rozplynulo. Španělé se raději opájejí pýchou než vínem. Kousek africké pouště a odbojné, někdy i krvežíznivé kmeny jsou jediné, co jim zůstalo z držav, nad nimiž kdysi slunce nezapadalo. Nadutí důstojníci v bezvadných uniformách a s pěstěnými navoskovanými knírky v Cabo Juby dál předstírají, že o ničem nevědí. Vojáci pro změnu vypadají jako houfec žebráků. Ve špinavých, roztrhaných uniformách vláčejí na nohách zaprášená bagančata. Kdosi mu vysvětlil, že místo do vojenské věznice posílají vojáky na tuto zastrčenou posádku.

k otevřenému nebi.indd 207

07.09.18 7:47


CabO JubY (Maroko), 1928   �������������������������������������������������������������

První poddůstojník zavede Tonyho k jakémusi poručíkovi, před nímž se nedbale postaví do pozoru. Poručík zaklepe na dveře maličké kapitánovy kanceláře. Otevře je, aniž vyčká, až ho vyzvou. Důstojník uvnitř pokuřuje a civí z okna. Rozmrzele na Saint­‑Exupéryho pohlédne, jako by byl vyrušen z plnění důležitého úkolu. Možná tomu tak je. Kouření je jednou z hlavních činností v této pevnosti, která Tonymu připadá tak zranitelná. Kapitán Tonymu pokyne, aby ho následoval do plukovníkovy pracovny. Postup podle řádů je nejdůležitější. Tady vojáci jen pokuřují a poslouchají vojenské řády. V tom spočívá celý jejich pracovní den. De la Peña mu naznačí, aby se posadil. Ze zdi za psacím stolem na ně z fotografie shlíží král Alfons XIII. Vedle krucifix z tmavého dřeva. Plukovník nemá na stole žádná lejstra. Nedělá nic. Nicnedělání je podstatou jeho autority. Je pravděpodobné, že na mysu Cabo Juby nedělá nikdo nic, avšak velitelské postavení se zakládá na tom, že tuto skutečnost plukovník nemusí zastírat. „Přišel jsem, abych vám předal plán přistání a vzletů na příští týden tak, jak jste požadoval.“ Důstojník nezúčastněně kývne. „Znovu vám zdůrazňuji naši ochotu spolupracovat. Chtěl bych, abyste v nás viděl přátele…“ Plukovník pozdvihne hlavu a s naprostým nezájmem se na Tonyho zahledí. Tony trochu znervózní. „Ano, však víte. Španělé a Francouzi jsme odvěcí sousedé, jsme z jednoho těsta.“ Velitel posádky povystrčí bradu. Pak povytáhne obočí do dvou oblouků, které mu na čele vykreslí tobogán. Nemusí říct ani slovo a Tony přesně ví, co si myslí. Chce tím snad ten Frantík tvrdit, že my, Španělé, jsme stejní jako tihle žabožrouti, kteří pojídají sýr smradlavý jako nemyté nohy a zapíjejí ho teplým vínem? „Na našem letišti budete vítán jako doma, přijďte, kdykoli, budete chtít…“ ujišťuje plukovníka. Plukovník De la Peña povytáhne krk a opáčí jedním ze slovních klišé a obratů, jimiž se španělština jenom hemží:

k otevřenému nebi.indd 208

07.09.18 7:47


������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   208 � 209

„Pane Saint­‑Exupéry, každý pánem ve svém domě a nad námi všemi všemohoucí Bůh.“ Pocítí úlevu. Opustí holou kancelář, kde se nachází sotva pár kusů nábytku, pár registratur, krucifix a žádné přívětivé gesto. Zamíří pomalu k letištnímu baráku, který stojí hned vedle kasáren. Jeho nový domov. Loulou by připomínal kůlnu na staré haraburdí. Možná by však dokázala rozpoznat její kouzlo. Loulou přece chtěla být básnířkou. A tohle drsné místo v sobě skrývá tajemství krásy. Vše je prapůvodní a ušlo proměnám času. Tady je člověk svědkem prvního dne stvoření. Má­‑li žít bez Loulou, pak před přeludy Paříže dává přednost syrové upřímnosti těchto bezútěšných končin.

k otevřenému nebi.indd 209

07.09.18 7:47


CASaBlAnCa (MarOkO), 1928   �������������������������������������������������������

KAPITOLA 3� CASABLANCA (MAROKO), 1928 Jeho přátelé s ním tisíckrát raději létají na palubě letounu uprostřed fujavice, než když ho mají doprovodit v automobilu. Mermoz usilovně šlape na plyn červeného Amilcaru a opovážlivě ho žene ulicemi Casablanky, jako by měl nastat konec světa. Dorazí na letiště s velkým předstihem před nástupem do letadla, v němž má přepravit poštu do cílové stanice na mysu Cabo Juby. Pomocník mu podává noviny, které otiskly reportáž o jejich společnosti a o operaci na záchranu portugalských letců, jíž se Mermoz účastnil. Mnozí v Mermozovi spatřují symbol generace pilotů, která z Francie učinila světový předvoj aeronautiky, a dožadují se pro něj udělení Řádu čestné legie. Mermoz noviny zmačká a zlostně je odhodí. „Hlouposti! Jenom dělám svou práci! Budu vypadat jako pitomec!“ Směřuje s letounem k jihu a dusí se rozhořčením. Již notnou dobu žádá o začlenění do jihoamerické pobočky společnosti, která přijala jméno Compagnie Générale Aéropostale. Stejně dlouho se domáhá u plukovníka Denina, jedné z nejvýše postavených osob odpovědných za francouzské letectvo, aby mu francouzská vláda poskytla stroj schopný přeletět Atlantik. Mezitím je předběhl Američan Lindbergh a k velkému skoku přes velkou louži se už připravují další. Byrokracie a politikaření ho přivádějí k šílenství. A k tomu všemu ještě novináři… Řád čestné legie. Pěkná blbost! Nechci žádná vyznamenání, chci letadlo!

k otevřenému nebi.indd 210

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  210 � 211

Po přistání na Cabo Juby, seskočí na ranvej s bednou plnou lahví vína. Očekává ho velitel letiště, jenž svou velkou postavu natěsnal do berberské dželaby. Tonyho vzezření v dlouhé tunice mu navrátí úsměv do tváře. „Saint­‑Exi! Změnils víru?“ „Nikdy! Nikdy nepřestanu zbožňovat ženy a burgundské.“ Mermoz se zplna hrdla zasměje. „Zatraceně! Ani nevíš, jak jsem se potřeboval zasmát. Četl jsi v poslední době noviny?“ „Čtu jen filozofy!“ „To jsi můj člověk!“ Mermoz se zdrží dva dny při čekání na zpáteční poštu. Stane se z něj velitel kuchyně. Udělá revoluci v jídelníčku. Porce zdvojnásobí svůj objem. Kuchař Kamal Tonymu brzy oznámí, že došla kuřata. „To je katastrofa!“ „Na celé Zlatonosné řece ani jedno kuře?“ ptá se Mermoz. „Jen ve španělských kasárnách,“ povzdechne Tony. Než stačí cokoli dodat, Mermoz je ze dveří venku. „Kam jdeš?“ „Do kasáren.“ Za čtvrt hodiny jsou Mermoz a Tony zabraní do partičky karet se dvěma španělskými kuchaři. Na stole leží Mermozovy hodinky, které ho ve vybraném pařížském hodinářství stály celé jmění, a tři kuřata. Tony vykulil oči, když jeho přítel položil hodinky na stůl. Hodinky přece pro Mermoze představují nedocenitelný pracovní nástroj! Jeho přítel mu však jen ledabyle naznačí, aby mu důvěřoval. A opravdu, z kuchyně nakonec odcházejí se třemi kuřaty. Po návratu do baráku se Kamal zeptá, kolik jich má upéci. „Kolik?“ pohoršeně opáčí Mermoz. „Všechna!“ Tony spořádá skoro celé kuře. Mermoz dvě a na závěr se dorazí tím, co Tony nedojedl. Siesta představuje pro Mermoze postvátnou věc. Uvelebí se v houpací síti a požádá Tonyho, aby mu něco přečetl, než se ho zmocní spánek.

k otevřenému nebi.indd 211

07.09.18 7:47


CASaBlAnCa (MarOkO), 1928   �������������������������������������������������������

„Cokoli.“ Začne předčítat z proslovů starého Zarathuštry, když sestoupil z hor. Za zvuku Tonyho monotónního hlasu Mermoz usne. Tony dál zaujatě čte. V jedné ruce drží knihu a druhou uchopí plácačku na mouchy. Když slunce poleví, Tony doplňuje novými údaji zprávy, které po něm Daurat neodbytně požaduje. Mermoz zatím odchází, aby si užil pláže. Horlivě cvičí. Sprintuje jako hřebec, udělá stovku sklapovaček, nahý se koupe v moři a plave do úplného vysílení. Pak si lehne na slunce a opaluje se, až mu tělo zhnědne a vlasy zezlátnou. Večer oba s tužkou v ruce hrají oběšence a debatují o literatuře. Zatímco Mermoz hájí poezii jako nejdokonalejší literární projev, Tony odporuje a tvrdí, že myšlenky nejlépe krystalizují v románě a v esejích. Přou se o nejkrásnější ženské jméno. Učí se spolu i mlčet a tiše pokuřují. Nadejde chvíle rozloučení. Tony má plné ruce práce se zpracováváním meteorologického hlášení. Mermoz k němu přistoupí a položí mu ruku na rameno. „Odcházím.“ „Já vím. Pošta čeká!“ „O to nejde. Odcházím na novou linku v Jižní Americe.“ Na okamžik nastane ticho. „Já vím, že na mě moc nedáš, ale… buď opatrný. Víš­‑li vůbec, co to znamená.“ Mermoz se dá do smíchu, který mu rezonuje v hrudi jako v ozvučnici. „Opatrní lidé dojdou leda tak ke stáří. Odvážní se dostanou, kamkoli se jim zamane.“ „Tak ať se dostaneš kamkoli… ale vrať se, i kdyby to mělo být jen proto, abys nám o tom vyprávěl.“ Podívají se na sebe. Všechno si už řekli. Když brzy ráno se svým letounem vzlétne, na ranvej a letištní boudy se jako pouštní prach snese ticho.

k otevřenému nebi.indd 212

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   212 � 213

KAPITOLA 3� RIO DE JANEIRO, ��2� Nový většinový akcionář společnosti, pan Marcel Bouilloux­ ‑Lafont, osobně nařizuje podniknout dálkový let bez mezipřistání na trase z Toulouse do Saint­‑Louis du Sénégal. První cesta bez přerušení v dějinách letectví mezi Evropou a srdcem Afriky. Je určeno, že dálkový let uskuteční Mermoz ještě předtím, než se začlení do svého nového působiště v Americe. V Montaudranu bez ustání pracují deset dní, aby provedli poslední zkoušky a seřídili letoun vybavený nejnovějšími technickými vymoženostmi. Za svítání odstartuje z letiště v Montaudranu bez jakéhokoli protokolárního obřadu. Téměř bez loučení, jako by šlo o běžný let. Daurat se ani nedostavil na dráhu, aby posádce popřál štěstí. Štěstí je nad rámec povinností pilota. Musejí zdolat Pyrenejské pohoří, překonat dlouhou trasu napříč Španělskem, přeletět moře přes Gibraltarskou úžinu, proletět nad Marokem, překonat bez doprovodného stroje tisíc kilometrů nepřátelskou pouští, vypořádat se s nocí, čelit nepřízni počasí… Dokáže to. Na stroji Latécoère 26, jemuž se mezi piloty přezdívá jednoduše Laté. Nový jednoplošník zkonstruovaný ze dřeva, plachtoviny a oceli. Čtyřiadvacet hodin po startu, když už v Africe svítá, Laté 26 zrozený v Toulouse dosedá na letiště v Sant­‑Louis du Sénégal. Mermoz je vyčerpán. Když přijímá blahopřání pozemního personálu, je na něm dokonce znát rozladění.

k otevřenému nebi.indd 213

07.09.18 7:47


Rio dE Janeiro, 1928   ��������������������������������������������������������������������������������

„Udělal jsem, co se po mě chtělo,“ odsekne. V Africe ho několik dní pozdrží oprava letounu. Vrací se do Francie a netuší, co ho tam čeká. Fotoaparáty sršící blesky, recepce pořádané za přítomnosti celých šiků číšníků, medaile aeronautických klubů… Líbí se mu to i nelíbí. Nenávidí veřejná vystoupení. V takových chvílích vypluje na povrch všechna jeho plachost a on je vzteky bez sebe, když se projeví jeho slabiny. Společnost však vyžaduje, aby všechny pocty útrpně přijímal, neboť stoupne věhlas podniku, jenž připravuje svou expanzi do Ameriky. Slečny z nejvyšší společnosti mu do kapes u saka nenápadně zastrkují lístečky s adresami a hodinou dohodnutých schůzek. Mnohá z dívek jen zažehne knot, aby hned běžela všechno vyzvonit přítelkyním v elegantních salónech, kde se popíjí čaj a citronáda. Mermoz se tou hrou baví, avšak Daurat nepřipustí, aby se příliš rozptyloval. Předvolá ho v naléhavé záležitosti do své pracovny. „Mermozi, v Jižní Americe budete plnit nové odpovědné úkoly.“ „Odpovědné úkoly?“ „Budete tam vedoucím pilotního sboru.“ „Vedoucím pilotního sboru? Ne, ne, ne! To musí být nějaký omyl, pane Daurate. Na vedoucího se nehodím. V žádném případě. Kancelář a papírování, to není nic pro mě. Já žádnou kancelář nechci. Chci letadlo. Do Ameriky odjedu jedině, abych byl pilotem.“ Daurat potáhne z cigarety a nehne ani brvou. „Pozítří odplouváte do Ria de Janeira.“ „Ale já jsem pilot a chci jím být nadále!“ Daurat na něj pohlédne svýma jezevčíma očima. „Nalétáte se tak, až se vám to bude zajídat.“ „Takže budu létat?“ „Budete létat tolik, že vám naroste peří v podpaží.“ Přepluje oceán na lodi ve společnosti stroje Laté 26 připoutaného na zádi plavidla. Ještě nikdy nespatřil tak rozlehlý oceán. Spoustu času tráví na palubě. Sahara je ve srovnání

k otevřenému nebi.indd 214

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  214 � 215

s nesmírností Atlantiku kbelík písku. Pozoruje vlny i za špatného počasí, kdy na palubě není ani noha. Je na nich cosi uhrančivého, jako by mu zanechávaly nějaký vzkaz a on se ho marně snaží rozluštit. Vyloďuje se v riodejaneirském přístavu sebejistě jako kdekoli jinde. Čeká na něj Pranville, vedoucí provozu americké divize společnosti. Je jiný než Daurat, a to nejen proto, že je vyšší a urostlejší postavy. Pranville pozve Mermoze na večeři do restaurace, odkud je výhled na obří sochu Krista na vrcholku Corcovada. Nezavřel pusu od chvíle, kdy jim přinesli jídelní lístek, až do okamžiku, kdy dopíjejí třetí kávu a číšníci už začínají zametat jídelnu. Popisuje mu zavádění nové linky mezi Buenos Aires a Natalem, která musí neodkladně zahájit provoz, aby jim argentinská a brazilská vláda neodebraly koncesi. Musejí zajistit týdenní poštovní spojení. „Nevypadá to složitě…“ Pranville odsune šálky a rozprostře na ubruse mapu. Prstem přejíždí po trase mezi Natalem a hlavním městem Argentiny. Pět tisíc kilometrů pobřeží s nebezpečným skalnatým profilem a hustou džunglí, s teplotním rozdílem téměř třiceti stupňů Celsia mezi startem a cílem. Vše se zatím podniká jen na otevřených letounech s mlhavou nadějí pozdějšího zapojení nových modelů. „Prozatím nezbývá než se natřásat ve starých Breguetech.“ „Chápu.“ „V Natalu zásilky nalodíme na poštovní parníky společnosti, které překřižují oceán nejkratší cestou až do Dakaru. Tři tisíce kilometrů. Tam budou čekat naši kolegové, aby poštu ofrankovanou v Argentině doručili letecky do Francie.“ „Krásný přesun.“ „Ale nejdřív je třeba se dostat z Buenos Aires do Natalu.“ „Na takový let jsem připraven.“ Pranville vzhlédne od mapy. „Nepotřebujeme jednoho pilota, potřebujeme pravidelnou linku se vším všudy.“

k otevřenému nebi.indd 215

07.09.18 7:47


Rio dE Janeiro, 1928   ��������������������������������������������������������������������������������

„Panu Dauratovi jsem to jasně řekl. Nebudu vedoucím. Nechci se hrabat mezi papíry. Chci létat.“ „Nepodaří­‑li se zavést pravidelnou linku, nebude létat nikdo. Pan Daurat tvrdí, že vy jste ten pravý člověk, který ji může uvést do provozu.“ „Já chci létat.“ „Budete létat, kolik se vám jen zachce. Budete si sám přidělovat služby podle svého přání. Čeká nás Patagonie, Bolívie, Chile… Tady v Americe jsou k létání tisíce kilometrů vzdušného prostoru. Tady na nás všechno teprve čeká.“ Mermoz sleduje na mapě tužkou zakreslené čáry tras, jimiž chtějí protkat Jižní Ameriku. Oči mu svítí. Chtěl výzvy a tady má před sebou tu největší, o jaké se mu ani nesnilo. Do šestadvacátých narozenin mu zbývá ještě pár dní. Bude muset prosadit kázeň mezi veterány, kteří na bitevním poli v porovnání s ním nalétali dvojnásob hodin, bude muset ostruhami pobídnout úředníky s klotovými rukávy, porvat se s časem. Bude to tvrdé. Je připraven.

k otevřenému nebi.indd 216

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   216 � 217

KAPiTOLA 3� CABO JUBY (MAROKO), 19�8 Přístroj rádiového spojení na Cabo Juby vyluzuje více šumu než slov. Vybavení rádiem znamenalo obrovský pokrok a tato novinka se stává součástí i mnoha letadel. Hlasy, které rádio přenáší, však znějí hvízdavě, zprávy bývají přerušované, slova zůstávají pohřbena pod nánosem chrčení a šumu. „Toulouse, Toulou…, …ouse. … Agádír. Potvr… pošta J29…, pří… v… hodin. Přepínám.“ „Agá…, tady Agádír. Po…zuji, že …šta J29 přistála v pořá… v …náct čtyřicet pět. …pínám“. „Opakujte, prosím. Agádír, opa… prosím hodinu příletu. Přepí…“ „Patnáct čtyři… pět. Přepínám.“ „Rozumím. Agádír, děkuji. Přepí… a …nec.“ Na lince se zachvívají křehké hlasy, které letí čtyři tisíce kilometrů daleko. Po chvilce přichází zpráva z Agádíru. „Agád…, …ádír, Agádír. Agádír volá Cabo Juby!“ „Tady Ca… …by. Přepínám.“ „Poš… J29 vypravena v šes…ct třicet pět z letiš… v Agádíru s cílem v …bo Juby!“ „…zumím. Jak se vede, Pierrote?“ „…chno v pořádku, Saint­‑Exi. Dej na sebe …zor.“ „Bez obav.“ Do příletu pošty zbývají ještě dvě hodiny. Tu noc piloti přenocují na letišti v Cabo Juby, aby následujícího dne pokračovali

k otevřenému nebi.indd 217

07.09.18 7:47


Cabo JuBy (MarOko), 1928   �������������������������������������������������������������

do Villa Cisneros. Tony využije čas a usadí se za svým psacím stolem. Ten sestává ze dvou prázdných barelů od benzínu, na nichž jsou položené staré dveře. Na desce má rozložené stránky svého příběhu Letec publikovaného v časopise Le Navire d’Argent. Bernis…! Letec, kterého si vysnil v Paříži, kdy na něj šeď všedních dní dopadala jako mokrá deka. Dobrák Bernis, letový instruktor, jenž dochází do nočních podniků v kožené pilotní bundě a vláčí za sebou opar osamělosti člověka, který se plahočí uprostřed nicoty v třech tisících metrech nad zemí. Je zvláštní, přemítá Tony, že o dva roky později sám dokázal předběhnout svou vlastní představivost. Teď je z něj pilot, který létá mnohem dál, než kam nechal ve své fantazii doletět Bernise. Každý spisovatel v sobě nosí domýšlivce, jemuž se v různé míře buď klaní, nebo se jej snaží v sobě utajit. Příběh vydaný v časopise se mu tehdy zdál skvostný. Teď mu připadá dobrý tak akorát do stoupy. Přečte si první větu: mocná kola, rozjezdová dráha… Podrážděně zasupí. Všechno zní jako umíráček! Mnohokrát mymyslí na to, že z Bernise udělá hrdinu delšího příběhu. Románovou postavu. Pustí se do přepisování prvních odstavců, v nichž popisuje létání. Po několika řádcích však dlaní zlostně udeří do psací desky. Ne! To není ono…! Nemůže přece začít vrtulemi a koly. Mechanika je důležitá, zkušenost má klíčový význam…, ale na čem skutečně záleží, je zprostředkování dojmů. A rozhodne se začít svůj příběh vyprávěním o tom, jaké je plout oblohou, kde mžikají hvězdy a Měsíc jako lucerna osvětluje duny v poušti. Ne, ne a ne! Věci nemají být jen krásné. Světlo nemůže být barevným štětečkem. Jak prohlásil doktor Einstein, který převrátil naruby nejen vědu, ale i poezii. Lidé, tvrdil, si o sobě myslí, že vědí, co je světlo, ale klamou sami sebe. Einstein, který získal Nobelovu cenu za to, že na planetě nejlépe ze všech ví

k otevřenému nebi.indd 218

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  218 � 219

o povaze světla, trvá na tom, že světlo je stále obestřeno tajemstvím. Proto Tony musí vyprávět, jak světlo duny nejen ozařuje, nýbrž je i vynalézá. Chce na těch řádcích přiblížit létání jako práci, výzvu i souboj, ale také představit dvířka, která po otevření vedou k místům ještě mnohem hlubším. Bernis je do sebe uzavřený muž, jenž se zamiloval do dívky, kterou poznal ve městě, kde život je jako výkladní skříň lahůdkářství. Všechny úžasné věci se nacházejí za sklem na druhé straně. V těch dnech věnuje celé stránky tomu, aby vystihl mladické milostné namlouvání s dívkou, jež má vzezření lehounké mýdlové bubliny. Vypráví, jak je osud, který je za mlada svedl dohromady, postupně jeden druhému vzdaloval, až se nakonec dívka z jeho života vytratila. A jak se pro Bernise letectví stalo nejdříve oknem, z něhož se vrhl do prázdna, a později mu umožnilo povznést se nad uplývající roky. Bernis předstírá, jak je se svým životem letce šťastný, ale šálí sám sebe. Jediný den za všechna ta léta na ni nepřestal myslet. Tony si povzdechne. První láska. Věk, v němž ještě nebylo místo pro lhostejnost. S toutéž trpělivostí, s jakou v Montaudranu zbavoval motory nánosů spalin, vyčistí a promaže starý psací stroj Underwood, na němž vyťukává hlášení pro společnost. Líbí se mu kulaté klávesy, které se poddávají pohybům jeho prstů. Za zvuku klávesnicových kastanět se pustí do příběhu z dob Bernisových mladických přátelství. První list, pak druhý… při třetím se zarazí. Znovu si přečte, co napsal. Zapálí si cigaretu. Zhluboka potáhne. Zmuchlá papíry a vytrhne stránku z psacího stroje. Nechce, aby věci plynuly jako v operetním libretu na objednávku. Nejdříve A, pak B a nakonec C. Přeje si, aby děj byl důvěryhodný. Tak, jak to v životě opravdu chodí. Události nastanou znenadání, bez logické spojitosti, aniž bychom přesně věděli proč. Život nevaruje, život tě semele. Hýčká myšlenku celé týdny. Možná měsíce. Spisovatelské nástroje mu dávají lákavou moc. Nemůže napravit, co se pokřivilo. Nemůže dosáhnout toho, aby se Loulou vrátila, ale může

k otevřenému nebi.indd 219

07.09.18 7:47


Cabo JuBy (MarOko), 1928   �������������������������������������������������������������

Bernise obdařit lepší budoucností, než je jeho. Může zařídit, aby se pilotovi, kterého uvedl do života slov, splnily sny, které jemu unikly. Jaká bude žena, kterou Jacques Bernis miluje? Ví to moc dobře. Nebude se obtěžovat, aby ji popsal. Ať jí každý čtenář přisoudí barvu vlasů, postavu a hlas ženy, kterou nejvíce miloval. Dívka, kterou Bernis zná a miluje už od let svého dospívání, je hned od začátku příběhu vdaná za cizince a má syna. Skutečnost je lepší scénárista než Tony. Tony však k libretu přidá také něco ze své fantazie — je ve svém manželství nešťastná. Zhluboka vdechuje kouř, dokud mu cigareta mezi prsty nedohoří. Je Loulou ve svém manželství šťastná? Začervená se, když mu hlavou bleskne, že by byl rád, kdyby její manželství ztroskotalo. Připadá si jako bezmezný ubožák. Ale usmívá se. Současně si uvědomuje, že přát zlo člověku, kterého miluješ, nemůže být výplodem rozumu. Láska se rozumem neřídí… Tak to cítí. Nemůže měnit city, jako se mění ponožky. Krach manželství by znamenal novou příležitost pro prapůvodní lásku, která sotva stačila vzklíčit. Začne pozvolna naplňovat své citové rozpoložení, dosud plné pochybných mravních úvah, řadou důvodů, které se tváří racionálně. Popravdě řečeno, jak zná Loulou, možnost, že její manželství nebude šťastné, není nijak přitažená za vlasy. Tony moc dobře ví, jak snadno ji všechno omrzí. Nikdy nedojedla víc než půlku porce na talíři, i když šlo o tu nejvybranější lahůdku připravenou nejlepším šéfkuchařem. A když se jí někdo zeptal, zda je to tím, že nemá chuť k jídlu, pokaždé odpovídala, že ji už chuť jídla omrzela. Rutinní zvyk a Loulou, to nejde dohromady. Jak by mohla vystát, kdyby se každý den svého života musela dívat na muže, který si čistí zuby pokaždé v tutéž hodinu? Nit myšlenek se odvíjí dál. Co kdyby po ztroskotání manželství začala hledat útěchu u starého dobrého přítele pilota? A proč ne…? Usměje se. Je to lákavé. Příliš lákavé.

k otevřenému nebi.indd 220

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   220 � 221

Položí prsty na klávesy psacího stroje a začne rázně ťukat. Táhla mechanismu se rozpohybují. Klávesy jdou dolů a nahoru. Prostor zaplní hudba mechanického piana. Prsty zběsile stepují. Tony doširoka otevírá oči. Má je jako aerostatické balóny. Psát je jiný způsob letu. Závrať je jiná. Nejprve bude vyprávět o Bernisovi letci. Let. Sahara. Sám neví proč, ale příběh začíná v noci, v tmavém a studeném vzduchu, pod nekonečnou klenbou pobitou cvočky hvězd. Bernis a jeho věčný sen. Bude však mít druhou šanci, kterou Tony neměl… Alespoň zatím! Jestliže Bernis zvítězí, bude to částečně i jeho vítězství. Dokáže­‑li to on, dokáže to i Tony? Píše v horečnatém vzplanutí. Možná do stránek vpisuje svůj vlastní osud. V tomtéž vzplanutí však vytrhává listy z válce, mačká je a odhazuje na podlahu. Po chvilce vstane a kouli papíru zvedne. Zaváhá. Znovu papír rozestře a doufá, že slova tam zůstala a nepotrhala se. Pochybuje, znovu váhá. Píše a trhá. Ví, že autoři mají sklon chovat se ke svým slovům shovívavě. Žádný otec nerozmazluje své děti tak, jako spisovatel své věty. Všechny mu zní libě, i když jsou hloupé, všechny je vidí krásné, i kdyby byly směšné. Nakonec je však třeba brát věci vážně. Některé věty projdou, jiné nikoli. Spisovatel je jako rolník, který osévá nedotčenou půdu. Mnohadenní úsilí, verva a píle nic nezaručují. Občas člověk sklidí úrodu shnilých slov prolezlých červy. Tony se cítí vyčerpán. Světlo slábne a se západem slunce přilétá pošta z Agádíru. Mechanici na něj čekají venku s lhostejným výrazem, usazeni na dřevěných bednách, z nichž si udělali lavičky. Mají kombinézy tak ušpiněné, že je těžké poznat jejich původní barvu. „Vyžádám pro vás v centrále nové kombinézy.“ „To není zapotřebí, Saint­‑Exi! Požádej raději, aby nám zvýšili plat.“ Povzdechne si. Oba mechanici často mizí směrem k maurskému městu, pokud vůbec lze shluk několika hliněných domků, plátěných přístřešků a zatuchlých pouštních stanů ležící pár kilometrů od kasáren nazývat městem. Španělé místu říkají

k otevřenému nebi.indd 221

07.09.18 7:47


Cabo JuBy (MarOko), 1928   �������������������������������������������������������������

Villa Bens na počest jednoho ze svých generálů. Mechanik Totó tam utrácí téměř veškerý svůj plat za pití a zbytek za ženy, zatímco Jean­‑Louis ho promarní za ženy a něco málo za alkohol. Oba Breguety jsou už na dohled a mechanici dál pohodlně vysedávají. „No tak, hněte sebou! Vstávejte! Palivo!“ Mechanici nespokojeně zabručí. Váhavě a neochotně se zvednou. Letoun se zakymácí v poryvech větru, několikrát poskočí a dosedne na plochu ranveje. Pro ně je tvrdé přistání běžná věc. Tony přiběhne ke stroji právě ve chvíli, kdy z jeho kokpitu seskakuje Riguelle. „Vítej na Cabo Juby!“ „Palivo!“ „Je na cestě.“ Riguelle ho ale neslyší, odbíhá pár metrů, aby se vymočil. Za chvilku se vrací a je o něco klidnější. Přistoupí také doprovodný pilot, který už rovněž přistál. „Máte deset minut. Připravil jsem kávu a něco sladkého.“ „Jenom kávu, Saint­‑Exi. Za pět minut musíme být znovu ve vzduchu. Máme zpoždění.“ Tony se podívá na hodinky a ledabyle mávne rukou. „Jen pár minut.“ „Však víš, jaký je Daurat. Před čtrnácti dny jsem se v Casablance opozdil o patnáct minut a potrestal mě tím, že mi strhnul týdenní plat.“ „To trochu přehnal.“ „Trochu? To je zneužívání. Každý den nasazuju život, abych vozil poštu po téhle pustině, a přiletěl jsem o třicet podělaných minut později kvůli silnému protivětru. Copak za ten vítr nesu vinu já? Co můžu dělat, když mě vítr brzdí?“ „Řekls mu to?“ „No jistě. Napsal jsem mu telegram.“ „Co ti odpověděl?“ „Že když je silný protivítr, mám příště vyletět dřív. Zatraceně! Neděláme snad už teď dost?“

k otevřenému nebi.indd 222

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  222 � 223

Tony přitakává a Riguellovi dojde, že se připozdívá. „No tak! Sem s tím benzínem! Co je s těmi tvými mechaniky? Chrápou snad?“ Odstartují a ztratí se na nebi. Vrčení motorů ustane a zůstává jen větřík páchnoucí po petroleji a lehounké chvění ve vzduchu. Potom se na letišti zase všechno pohrouží do ticha a ospalosti. Odpoledne je ještě dlouhé a Tonymu třeští hlava. Rozhodne se trochu projít a navštívit některé z beduínských stanů v okolí, kam se Španělé vydávají jen zřídka. Vykročí a pomalu se vzdaluje od podivné věznice plovoucí na moři i od pevnosti, která svou mohutností uprostřed lehkosti písku působí tak zbytečně. Zamíří k jihu a zakrátko jeho oči začnou v poušti rozeznávat náznaky stezek. Když prozradil, že pojede pracovat na Saharu, někteří ve Francii ho upozorňovali, aby si dal pozor na zrak, neboť odrazy světla v písku ho mohou oslepit. Je pravda, že zářící písek škodí v době kolem poledne, avšak obyvatelé pouště se v této denní době uchylují do úkrytu a ze svých útočišť se ani nehnou. A ti, kdo sem přijíždějí žít se místním zvykům rychle přizpůsobí. Ve skutečnosti zaznamenal, že po několika měsících na Cabo Juby jeho oči nejen neonemocněly, ale že dokonce začínají vnímat věci, jichž si dříve nevšímaly. Když se člověk ocitne v poušti, zpočátku vidí jen písek a velbloudy. Směrem na sever, na jih, na východ i na západ, všechno mu připadá stejné. Jednotvárnost sama. Pozvolna však začíná rozlišovat jistá znamení. Cedule se jmény ulic jako ve velkém městě zde nejsou, ale jsou tu skaliska rozervaná erozí do určitého tvaru, neznatelný výběžek zvedající se jako hrb dromedára či vybělená kostra velblouda v písku s čelistí směřující k východu. Šlépěje karavan tvoří silnice, křižovatky a nejrůznější odbočky. Tady v poušti má každá stopa svůj význam. Stopy mohou vydržet na místě celé dny, ba celé týdny, záleží na písečných bouřích. A jejich otisk představuje nitku v labyrintu prázdnoty. Zvláště rád navštěvuje jednoho ze šejků, Tuarega, jemuž říkají Kafir Mughtar. Jistou dobu obchodoval s francouzskými

k otevřenému nebi.indd 223

07.09.18 7:47


Cabo JuBy (MarOko), 1928   �������������������������������������������������������������

posádkami v Alžírsku a hovoří proto francouzsky. Aby se člověk dostal na jeho území, musí nejdřív dojít k velbloudí kostře, tam se obrátit k západu a pokračovat dalších patnáct minut, až ke třem velmi vysokým dunám. Když je nechá po pravé straně a jde dál dalších deset minut, objeví se zelenavá skvrna uprostřed všudypřítomného okru. Tam se tyčí vyspravovaný pouštní stan a vedle se nachází studniční obrubeň a malé zeleninové políčko chráněné nízkou kamennou zídkou. Pár koz okusuje větvičky mezi seschlými křovisky. Několik dětí běží oznámit cizincův příchod. „Salam alejkum!“ pozdraví Tony. Kafir Mughtar vyjde ze stanu. Vysoký, hubené postavy, od hlavy až k patě zahalen do modrého hábitu Tuaregů. „Alejkum salam!“ Tony se na něj usměje. Vybaví si svou první návštěvu. Sdělili mu, že Kafir Mughtar je jedním z nejvlivnějších mužů v kraji, usedlý Tuareg, který vlastní dvě věci, které jsou k přežití v poušti nevyhnutelné — studnu s vodou a zdravý rozum. Je uznávaným šejkem, vůdcem nestálého společenství několika pouštních osad. Spolu s dalšími úkoly Daurat svěřil Tonymu i poslání navázat dobré vztahy s místními kmeny, jež by zabránily sabotážím letadel a snížily na minimum nevraživost domorodců namířenou proti letcům, kteří se zřítí nebo budou muset nouzově přistát uprostřed pouště. Podle statistických záznamů dochází na motorech řady Breguet 14 k poruše při každém pátém vzlétnutí. Nouzová přistání jsou na denním pořádku a riziko únosu pilotů je veliké. Při první návštěvě v příbytku ctihodného Tuarega se Tony představil tak, aby vzbudil co největší důvěru. Na beduínovu výzvu, aby ze všeho nejdřív odložil své zbraně, Tony odvětil, že žádné nemá, což v Kafiru Mughtarovi vzbudilo velký údiv. Dosud nikdy nespatřil člověka ze Západu, který by nebyl ozbrojen. Také ho příjemně překvapilo, když ten tělnatý Evropan pronesl lámavě pár vět arabsky. Samému Alláhovi by mohl odpřisáhnout, že dosud ve svém jazyce nikdy neslyšel slova tak zkomolená a s tak prapodivným přízvukem. Jako uznalý

k otevřenému nebi.indd 224

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  224 � 225

muž však dokázal ocenit snahu a zdvořilost, s nimiž se cizinec o arabštinu alespoň pokusil. Teprve potom Kafir Mughtar promluvil velmi korektní francouzštinou, což zase pro změnu překvapilo Tonyho. Tony ho požádal, zda se může napít vody z jeho studny. „Zaplatím,“ řekl mu. Šejk se na něj zadíval a v jeho černých očích bylo možno postřehnout moudrost celých generací pánů pouště. „Odvděč se mi svým požehnáním.“ Tehdy Tony ještě neznal tuarežská pravidla. Mezi Tuaregy existují dvě nedotknutelné zásady. Prvním pravidlem je posvátná povinnost pohostinnosti. Nachází­‑li se tvůj největší nepřítel, jehož bys nejraději viděl stokrát mrtvého, pod tvou střechou a objeví se někdo třetí se záměrem na něj zaútočit, pravý Tuareg obětuje svůj vlastní život při obraně svého nepřítele, neboť dokud se nachází v jeho stanu, je zároveň jeho hostem. Druhým pravidlem je, že voda představuje dobro seslané Bohem, a proto se nikdy neupírá nikomu, kdo ji potřebuje. Po první Tonyho návštěvě následovaly další, podobné té dnešní. Šejk vychází Tonymu v ústrety. „Mám radost, že tě opět vidím, Kafire Mughtare,“ pronese Tony a pozvedne ruku k hrudi. „Tvá přítomnost rozradostňuje i mě, příteli.“ „Přinesl jsem tvým dětem trochu cukru.“ „Díky. A ty si zas odneseš měch kozího mléka.“ I kdyby to mělo být poslední mléko v domě, odmítnout by znamenalo urazit. „Mnohokrát ti děkuji. Přišel jsem, abych se s tvým svolením napil doušku vody.“ „Proč přicházíš z takové dálky, aby ses napil kalné vody?“ „Voda, kterou nám přiváží cisternová loď z Kanárských ostrovů, je cítit železem a dezinfekcí.“ „Tato voda má ale příchuť země.“ „Proto mi chutná. Ze země povstává všechno.“ Šejk rozvážně přikyvuje.

k otevřenému nebi.indd 225

07.09.18 7:47


Cabo JuBy (MarOko), 1928   �������������������������������������������������������������

„Mluvíš jako mudrc. Nepodobáš se Evropanovi.“ Oba se rozesmějí. Když nastane čas odchodu, Kafir Mughtar Tonyho poctí zvláštním darem. Berberskou tunikou. Jednoduchým pláštěm, na okrajích poněkud roztřepeným, ne úplně čistým. V Paříži by podobný kus omšelé látky vyvolal smích. Nikdo by skutečné hodnotě tak mimořádného daru neporozuměl. Šejk mu tím kusem oblečení dává na srozuměnou, že ho Tuaregové přijímají jako sobě rovného. Až pojede poctít svou návštěvou jiné beduíny, tento pouštní hábit mu otevře dveře do mnoha příbytků. To bude mít klíčový význam při jeho úkolu chránit životy letců a získat na stranu pilotů, kteří padnou do zajetí, co největší počet domorodců. Pohlédne na Tuarega. Leží mezi nimi obrovské moře, celý kontinent. Rozděluje je i Bůh. Ve skutečnosti je nedělí nic.

k otevřenému nebi.indd 226

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   226 � 227

KAPiTOLA 3� Buenos Aires, ��28 Mermoz strčí ruce do kapes vlněného svrchníku a zastaví se pod cedulí se jménem ulice, kde se nacházejí kanceláře společnosti Aéropostale v Buenos Aires. Ulice Reconquista*. Tento název je předzvěstí. Kolem projdou dvě dívky v dlouhých volánových sukních a Mermoz jim věnuje jeden ze svých obvyklých úsměvů. V průběhu těchto měsíců se uskutečnila řada průzkumných letů a pokusných přistání uprostřed bažin zamořených komáry, na nekonečných pampách, kde pohled na jednotvárný obzor brzy znaví zrak každého pilota, i v zastrčených osadách uprostřed pralesa, kde místní obyvatelé poklekali a modlili se, když spatřili, jak Mermoz sestupuje z nebes. Žádná z hor, které musel zdolat, však nebyla tak náročná jako ta, kterou tvořily složky papírů naskládané na stole v jeho pracovně vedoucího pilotů. Oddechne si. Byly to týdny horečnaté práce. Neustále opožděné příjezdy lodí s letadly z Francie, údržba motorů, průzkumné lety ke zjištění stavu letišť mezi Argentinou a Brazílií, ranveje v obklíčení divoké přírody, která nenasytně pohlcuje mýtiny vyklučené uprostřed džungle, a deštivé počasí, které proměňuje půdu v lepivé bahno. Nejhorší *

Ulice v centru argentinské metropole, jejíž název znamená doslova „znovudobytí“. Název ulice odkazuje na znovudobytí Buenos Aires Španěly a kreolskými milicemi po první invazi Angličanů do Buenos Aires v roce 1806 (pozn. překl.).

k otevřenému nebi.indd 227

07.09.18 7:47


��

k otevřenému nebi.indd 248

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   248 � 249

KAPITOLA 39 CABO JUbY (MaROko), 1929 Tony po přeletech pouště, jimiž udržuje letadla v aktivním stavu, a po vyřízení papírů a vyřešení drobných záležitostí spojených s fungováním letiště uprostřed písečných dun, začne rázně ťukat do kláves psacího stroje. Doprovází ho jen svist větru a vůně Kamalova dušeného skopového, která se mísí s pachem benzínu. Tisíckrát se vrací k setkání Jacquese Bernise s Geneviève v restauraci, k jejímu manželovi a známým, kteří ji, jak se zdá, ani za mák nezajímají. Ve studnici Genevièviných zelených očí zahlédl zelený povlak smutku. Geneviève není šťastná… Tělnatý bůžek panující nad klávesami underwoodky si nepřeje, aby byla šťastná. Vzpomíná si, že jedné rodinné přítelkyni zemřelo dítě. Příběh mu nejde z hlavy, uhnízdil se v ní jako zlověstný havran. Rozhodne se přenést motiv do knížky. Sladká Geneviève, vdaná za povýšeného muže, cizince, jenž se snaží předstírat něžnost, aniž ví, co to něha je, má těžce nemocného syna. Dělá vše, co je v jejích silách, aby se o dítě starala. Noci probdělé u syna v horečkách ji vyčerpávají. Léky slouží pouze k tomu, aby prosytily místnost nasládlým pachem nemoci. V bytě se vznáší lepivé ticho nemocnice. Manžel se chová vznětlivě, neschopen být v boji se synovou nemocí jakkoli k užitku. Přestože jim pomáhá stálá ošetřovatelka, Geneviève mnohé noci probdí bezcílným přecházením po pokoji. Kruhy

k otevřenému nebi.indd 249

07.09.18 7:47


BUeNOs AiREs, 1930   ��������������������������������������������������������������������������������

Vyzáblý muž s povystrčenou bradou nehne brvou. Mlčí. „Bude to jen minutka…“ Majordomus stojí strnule dál. Rty sevřené, jako by se snažil, aby jimi nepronikla ani molekula vzduchu. Tony zná osvědčený způsob, jak obvyklou naškrobenost spolehlivě obměkčit. Vsune mu do kapsy stejnokroje desetipesovou bankovku. Pouťový paňáca spolkne peníze, lehce se ukloní a rukou v bělostné rukavičce ukáže na jednu z vedlejších místností. Tony požádá telefonistku, aby ho spojila s letištěm v Pacheku. Určitě se nic neděje, ale ve chvíli, kdy mu šofér řekl, že letoun ze Santiaga ještě nedorazil, ho zamrazilo. „Tady Saint­‑Exupéry. Potřebuji vědět, co je s letadlem na trase mezi Santiagem de Chile a Rosariem.“ „Má zpoždění.“ „Zpoždění? Kdy mělo přistát?“ „Před pěti hodinami, pane.“ „Panebože!“ Vyrazí z domu a dlouhými skoky proběhne zahradou. S Consuelo se ani nerozloučí. Nasedne do jednoho z taxíků, které čekají naproti vstupní bráně. „Na letiště do Pacheka.“ Cesta se mu zdá nekonečná. Chce a zároveň nechce dorazit co nejdříve. Chce a zároveň nechce vědět pravdu. Na zamlžené sklo vozu načmárá beránka. Guillaumetovo letadlo.

k otevřenému nebi.indd 342

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  342 � 343

KAPITOLA 5� SaNtiago dE ChiLe, 1�30 Než Guillaumet odstartoval ze Santiaga, velitel letiště mu předal meteorologickou předpověď zaslanou z Mendozy: Částečně zataženo. Henri jen pokrčil rameny. „Vezmu to mezi mraky.“ Letí na nejmodernějším stroji z celé letky, v novém modelu schopném dosáhnout výšky přes šest tisíc metrů a překonat do té doby nezdolatelné horské hřebeny. Andské štíty protínají ve výšce, kde letí, moře oblaků. Nad bílým oceánem vyčnívá zasněžené souostroví. Vše je dokonalé. Až do chvíle, kdy motor začne pokašlávat. Podobné nachlazení vysoko v oblacích, a navíc v sevření skalních hrotů, může zabít. Začíná ztrácet výšku a vzápětí se vnoří do husté vrstvy mračen, která mu vrhají do tváře drobné krystalky ledu. Motor se definitivně odmlčí. Padá. Naslepo. Každou chvíli se z mlhoviny mraků může vynořit skalní hradba a bude konec. Klouzavým letem neustále klesá a horečně přemýšlí, kde přistát. Kolem jen ledové špičky a ostrá skaliska. Mezi skalními stěnami zpozoruje neurčitou tmavou plochu. Namodralá záplata na sněhu uprostřed obrovského ledovcového kotle. V hlavě se mu bleskově rozprostře mapa. Laguna Diamante… Při troše štěstí přeci jen bude moci přistát. Břehy laguny jsou rovné a bude­‑li sníh dostatečně tvrdý, stroj by po něm mohl rolovat. Nakloní letoun. Připravuje se k přistání. Jdeme na to…

k otevřenému nebi.indd 343

07.09.18 7:47


SaNtiago dE ChiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

Stojí ho obrovské úsilí, aby stroj správně nasměroval. Vichr předvádí svou sílu a nápory vzduchu s ním ošklivě smýkají. Ze všech sil naklápí dvojitou řídicí páku, aby letoun vychýlil na levou stranu. Přetahovaná s obrem. Zatne zuby. Horko těžko to dokáže. Skoro… Podaří se mu správně nalétnout nad břehy jezera a letadlo stabilizovat. Dosedá na okraj laguny jako plameňáci, kteří sem na jaře přilétají. Letoun roluje a divoce se otřásá, divže se nerozpadne na kusy. Dostane se k místu s měkčím sněhem a zastaví se tak prudce, že příď letounu se zaboří do závějí, ocas se zvedne a stroj se s rachotem převrátí kabinou dolů. Navzdory tomu, že zůstal viset za bezpečnostní pásy hlavou dolů, Henri po ohmatání zjistí, že má všechny kosti na svém místě. Cítí jen lehké pohmožděniny. S úlevou zavře oči a myslí na Noëlle. Děkuje Bohu, že ji nenechal na tomto světě samotnou. Vyleze po čtyřech z letounu. Okamžitě ho udeří do tváře ledový vítr. Několik metrů od něj se rozprostírá jezero odrážející olověnou šeď oblohy. Slyšel vyprávět, že v létě se k laguně Diamante přicházejí napájet stovky lam guanaco. Ale teď na počátku zimy jsou jedinými pány tohoto koutu ležícího ve třech tisících metrech nad mořem a obklopeného horskými velikány jen bělostný chlad a dech beroucí samota. Je mu strašná zima. Zanedlouho se setmí. V horách slunce zapadá náhle a bez rozloučení. Poslední světlo využije k tomu, aby z letounu vytáhl padák, do něhož se zabalí v závětří za křídlem. Začíná sněžit. Vítr zvedá oblaka sněhu a hrozivě skučí v trhlinách poškozeného trupu letadla. Chráněný jak nejlépe může, přečká do zítřejšího dne. Hlavou se mu honí staré přísloví zkušených chilských a argentinských horalů: Andy v zimě živé lidi nevracejí. Celý den tiše padá sníh a Guillaumet zůstává co nejlépe zachumlaný ve svém úkrytu. Snaží se, aby tvrdě neusnul. Ve spánku tělesná teplota klesá a mohl by zemřít podchlazením. Následující den, kdy přestane sněžit, se vysouká z padáku a protáhne si ztuhlé svaly. Má hlad, je zima.

k otevřenému nebi.indd 344

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   344 � 345

Vánice zpola pohřbila letadlo v závějích. Rozhlédne se kolem. Obrovská laguna odráží barvy nebe, které se po přestálé vichřici vyjasnilo. Šeď ustoupila modři. Konečně může jasně rozeznat okolí. Kolem kamenné kotliny se zvedá šest horských masivů. Hora, která se na protějším břehu tyčí nejblíž laguně Diamante, bude zřejmě sopka Maipo. Tváří v tvář tomuto obřímu náměstí o rozloze několika čtverečních kilometrů, jež vytvořil titánský architekt, zakusí zničující pocit nicoty. Mezi mračny zaslechne vzdálené vrčení a radostně zvedne hlavu. Mezi roztřepenými mračny nemůže letoun najít a když ho konečně zpozoruje, překvapí ho, jak je drobounký. Piloti považují letadla za mocné a výkonné stroje. Ale z dálky je to jen blecha, která vzápětí mizí mezi oblaky. Ovládne rozrušení a vypustí světlici. Ztracená uprostřed nesmírnosti krajiny, za denního světla a na pozadí žulových velikánů, které ho obklopují, je však sotva malou jiskrou. Letoun se ztratí v záhybech oblaků. Nesníží otáčky motoru, ani nezmění kurz. Světlici nezahlédl. Guillaumet rychlým krokem obchází v kruhu, aby se zahřál. Zbývá mu trochu kondenzovaného mléka, nějaká masová konzerva, láhev rumu. Vody je dost. Mohl by vydržet několik dní, ale cosi mu říká, že ho nenajdou. Musejí pročesat stovky čtverečních kilometrů, tisíce zákoutí. A pilot, který nad ním právě přeletěl, aniž ho zpozoroval, tuto oblast prozatím vyloučí, aby se mohl věnovat pátrání nad dosud neprozkoumaným terénem. Před cestou si prostudoval meteorologickou předpověď na celý týden. Vzpomíná si, že po sněhové bouři, která právě přešla, by se mělo na tři nebo čtyři dny vyjasnit. Letouny, které ho budou hledat, budou mít výhodu dobrého počasí. Při letu nad desítkami lagun, údolí, kotlin, náhorních plošin a jiných zákoutí horského labyrintu, možná některého dalšího pilota napadne sestoupit níž právě tady v okolí laguny Diamante, aby oblast prozkoumal podrobněji, a tak ho našel. Možná. A co když ne? Pokud k tomu nedojde, časové okno příznivého počasí se znovu přibouchne. Začíná zima a v tomto klimaticky nestálém období je běžné, že buď silně sněží, nebo přicházejí sněhové

k otevřenému nebi.indd 345

07.09.18 7:47


SaNtiago dE ChiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

bouře. Záchranná letadla mohou snadno zůstat uvězněná na letišti v Santiagu či v Mendoze. Nebo budou moci vzlétnout, ale nebudou mít možnost cokoli uvidět. V zimě může špatné počasí trvat celé týdny, možná i měsíce. V myšlenkách si znovu prochází mapu oblasti. Ví, že už přeletěl hlavní masu And a že se nenachází dál než šedesát kilometrů od prvních argentinských rovin. To není tak daleko. Ví ale také, že půjde­‑li tímto směrem, bude muset zdolat hradbu hor, která se tyčí před ním. Nejnižší vrcholek má odhadem čtyři tisíce metrů. Výstup bez znalosti základů horolezectví, bez lan, vhodné obuvi a bez přesných map… to není možné. Andy v zimě živé lidi nevracejí. Uloží potraviny do malé brašny, přidá k nim krabičku zápalek, zbývající světlici a malý lihový vařič. Hluboko v kapse pilotní bundy najde obyčejnou tužku. Šťastný objev. Co nejvíc na ni přitlačí a na trup letounu napíše vzkaz pro případ, že by se pátrači dostali až sem: Vydávám se na východ. Chvěje se mu ruka. Pravda, je zima a klouby na prstech má zkřehlé. Přidá pár slov navíc: Sbohem všem. Má poslední myšlenka bude patřit mé ženě. Celý se roztřese, když pomyslí na Noëlle. Ani není schopen napsat její jméno. Vydá se na cestu a při každém kroku se boří do sněhu až po kolena. Až po břicho. Postupuje ztěžka, lapá po dechu nedostatkem kyslíku v této nadmořské výšce. Za hodinu překonal sotva několik set metrů. Na chvíli se zastaví, aby nabral dech, otočí se a pozoruje letoun, napůl pohřbený ve sněhu, stále menší, stále rozmazanější. Pokušení vrátit se k němu je veliké, ale už vykročil na cestu a musí dál. Neví, zda dojde. Ještě za sebou nemá ani jediný kilometr a už je vyčerpán. Před sebou jich má ještě aspoň šedesát. V okamžiku, kdy stane na úpatí hory, jež mu přehradí cestu, mu obtížná a namáhavá chůze po svazích obklopujících jezero připadá jako procházka. Vrchol ukrytý v mracích nelze ani zahlédnout. Guillaumet není žádný horlivý věřící, ale když se chytí za skálu a začne šplhat po prvním výstupku, modlí se. Po zdolání prvního srázu narazí na ledovou stráň. Ruce zkřehlé na kost jsou jeho jediným nástrojem, kterým se může

k otevřenému nebi.indd 346

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  346 � 347

o něco zachytit a pokusit se lézt po čtyřech vzhůru. Po ledu se vydrápe téměř do poloviny svahu, nohy mu však podklouznou a po břiše se sveze jako na tobogánu přesně tam, kde s výstupem započal. Klouby ho bolí. S největší opatrností se však opět vydá nahoru. Znovu podklouzne a znovu padá. Začne potřetí. Počtvrté. Popáté. Prsty už vůbec necítí a tvář má poškrábanou od ledu. Pošesté. Posedmé… A dokáže to. Na vrcholu je se silami u konce. Pokusí se něco sníst, ale maso v konzervě je zmrzlé. Prsty má zmrtvělé tak, že není schopen zapálit vařič. Dá si hlt rumu a pokračuje. Noc ho zastihne, jak se pomalu plazí cestou vzhůru. Chvějící se slimák. Únava si žádá svou daň. Klíží se mu oči. I chlad ho vybízí k tomu, aby se někde schoulil do klubíčka. Ví, že pokud usne, už se nikdy neprobudí. Potřebuje si ale oddechnout. Odloží batoh na zem. To bude podhlavník. Příliš pohodlné. Vzápětí dostane nápad. Opře se o jeden ze skalních výčnělků, záda přitlačí na ostrou kamennou hranu a hlavu složí do dlaní. Ospalost kámen obměkčí. Kdyby ale upadl do příliš hlubokého spánku, paže se mu smeknou, hlava podklesne a probudí se. V tomto otupělém stavu, kdy na okamžik zaspí a vzápětí se zase prudce probere, uběhne několik hodin. Měsíc je už vysoko na nebi. S nebeskou svítilnou se vydá znovu na cestu. Noc je temná komora, příliš rozlehlá a příliš mrazivá. Guillaumet kráčí kupředu. Je unaven, a přesto jde. Stále kupředu. Život závisí na tom, aby se pohon jeho nohou nezastavil. Ví, že půjde­‑li, udrží si dostatečnou teplotu a srdce nepřestane pumpovat. Zastaví­‑li se nohy, zastaví se i srdce a nastane konec. Myslí na smrt. A na Boha. Myslí na všechno, o čem člověk běžně nepřemýšlí, neboť je příliš zaneprázdněn nicotnostmi, které mu však v tu chvíli připadají důležité. Neteskní po ničem mimořádném, nýbrž po věcech každodenních a zdánlivě všedních. Obejmout svou ženu, když se vrátí domů z cesty, vypít si u letiště za chladného rána šálek teplé kávy, prohodit pár nevýznamných slov s kolegou, zakousnout se do křupavého chleba… V žaludku mu zakručí a začnou se mu sbíhat sliny. Čerstvě upečený chléb… co by teď dal za něco tak obyčejného, jako je kus

k otevřenému nebi.indd 347

07.09.18 7:47


SaNtiago dE chiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

chleba! Je to jen pár hrstí obyčejné mouky, voda, sůl a trochu kvásku. Když však vidí, že mu život uniká mezi prsty, že noc je černější než černá, hory víc než horami a zima mrazivější než mrazivá, jediné, po čem se mu opravdu zasteskne, je obyčejný chléb. Vybaví si pekárnu ve své vsi a vůni… vůni rozpálené pece a pražené mouky, máslovou vůni croissantů. Nedokáže se ovládnout a vyhrknou mu slzy. Umře a bude cítit chléb. Bolest nohou, vyčerpání. Prahne po tom, aby se mohl schoulit, konečně ulehnout. Nesmí… Život je příliš krásný a musí se za něj bojovat. Život má vůni teplého chleba. V hlavě se mu pletou myšlenky a vyčerpání i hlad ho přivádějí do stavu jakéhosi blouznění. Začal Bohem a skončil myšlenkou na chléb. Že by asociace křesťanských představ? Netuší. Různé rasy a kultury na světě mají odlišná božstva i rituály. Dokáže si dokonce představit kmeny a lidská společenství, která nevěří v nic takového, co by se dalo nazvat bohem. Nezná však, a ani si nedokáže představit jediný kout planety, kde by lidé nehnětli mouku s vodou a nedělali chléb. Bůh je pecen chleba… Noëlle je hromádkou chlebových drobtů… Blouzní. Pocítí silnou bolest hlavy. Šílený nebo při smyslech, nepřestává jít. Kupředu. Našlapovat na křupající zmrzlou zem. Stále vpřed. Postupuje dál, když ho zastihne svítání. Světlo vykreslí před jeho zraky údolí, jímž projde za sluncem, neustále k východu. Úchvatná podívaná, kterou připravila příroda, mu nepřináší útěchu. Krása dokáže být nemilosrdná. Překoná úsek, kde se změklý sníh proměnil v hluboké bahniště, a trpí. Boty má promočené. Kdyby se na několik minut zastavil, v mžiku by mu omrzly nohy. Musí pokračovat dál. Doufá, že na konci údolí najde průsmyk mezi horami, jež údolí lemují, ale narazí jen na další obrovskou kamennou hradbu. Průchod žádný. Zastaví se. Zavře oči a zhluboka se nadechne. V zoufalství si nemůže dovolit žádnou útěchu. Je mu jasné, že se po

k otevřenému nebi.indd 348

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   348 � 349

vlastních stopách musí vrátit na místo, kde mylně odbočil, a znovu podstoupit několikahodinovou cestu, kterou už s takovým vypětím sil jednou prošel. Zapochybuje, zda to vydrží. Je si vědom toho, že jeho tělo může kdykoli selhat, nohy se mu mohou kdykoli podlomit, může kdykoli klesnout do bahna, aniž následně bude schopen vstát. Ta chvíle už je blízko. Ale zatím musí dál. Obrátí se a pokračuje. Musí, i kdyby si ze všeho nejvíc přál sesunout se na zem a konečně spočinout. Dluží to své ženě, dluží to svým přátelům, kteří po něm budou pátrat, dokud ho nenajdou. Živého nebo mrtvého. Deley pilotuje stroj Potez 25, na němž létal i Guillaumet a který je jako jediný schopen dosáhnout šesti tisíc pěti set metrů. Pročesává andské svahy na chilské straně. Tony přelétává nad argentinskými Andami se strojem Laté, který však nevystoupá výš než do pět tisíc metrů. Zoufale se snažil přesvědčit vůdce pašeráků, kteří jediní jsou schopni projít nejméně prozkoumanými průsmyky, aby zorganizoval záchrannou výpravu. Bez porady s Dauratem dokonce vůdci nabídl v nálevně kryté vlnitým plechem horentní sumu, aby se neodkladně vydali na pochod. Pašerák vytrvale kroutil hlavou: „Proč riskovat život? Abychom snesli dolů mrtvé tělo? Vy cizinci to nevíte, ale Andy v zimě živé lidi nevracejí.“ Strávil dva dny kolébaje se s Laté nad horami a kličkuje mezi hřebeny, ale do Mendozy se vracel prokřehlý, sklíčený a vždy s prázdnou. Plamínek naděje v zimě s každým dalším dnem pomalu pohasíná. Deley Tonymu sděluje, že chilští úředníci naléhají, aby pátrací operaci ukončili, protože je podle nich marná. Tony odmítá. Nic neukončí, ještě ne. Mezitím Guillaumet svádí svůj zoufalý boj. Snaží se vzdorovat všem pochybovačům, kteří už všechno viděli a všechno znají. Vrací se po svých vlastních stopách. Uvnitř bot se mu vytvořila tenká vrstva ledu, která při každém došlápnutí zaskřípe. Snaží se rozpomenout na příjemné chvíle, na prozářené dny. Zaplašit pohřební myšlenky. Ale i vzpomínky pomalu umrzají. Nohy má rozdrásané. Popraskají mu puchýře. Boty nasáknou krví. Na chvíli se zastaví a z malého batohu vytáhne čistou

k otevřenému nebi.indd 349

07.09.18 7:47


SaNtiago dE chiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

košili. Nožem ji rozřeže na cáry, z nichž si vytvoří improvizovaný obvaz. S obtížemi si omotá nohy. Ruce se mu třesou zimou. Má je tak prokřehlé, že utažení obinadla ho stojí titánské úsilí. Nemůže téměř chodit, ale přesto pokračuje dál. Konečně dojde zpátky na místo, odkud vyšel, a vydá se jinou cestou. Směřuje mnohem méně na východ, než by si přál. Už ani neví, kam jde, ale nemá na výběr. Vláčí za sebou zubožené nohy. Bolest sedřené kůže mu nevadí. Alespoň cítí, že ještě žije. S nadcházejícím odpolednem se mu do cesty postaví další hora. Ví předem, na co narazí o hodinu později, ale nezastaví se. Zastavit se? Ne. To přece Noëlle nemůže udělat. Vyčerpán dojde k obrovské skalní mase. Cestu mu uzavírá více než tisíc metrů vysoká svislá hradba. Je konec. Na překonání takového vrcholu už nemá sílu. Příliš pozdě si uvědomí, že nikdy neměl letoun opustit. Teď už na tom stejně nezáleží. Konečně usedne na zem, opře se zády o hladkou skálu a bude čekat na smrt. Pocítí úlevu, když pomyslí na životní pojistku, kterou nedávno uzavřel. Bude Noëlle alespoň k užitku, než si trochu uspořádá svůj život. Určitě se vrátí do Švýcarska a začne znovu. Myšlenka, že by mohla žít život bez něj, mu připadá zvláštní. Byl by rád, kdyby začala nový život, avšak současně ho těší představa, že toho nebude schopna. Podivné pocity. Protichůdné, ale ne tolik. Láska a sobectví jdou spolu ruku v ruce. Náhle ho opanuje hrůza. Aby mohli Noëlle pojistku vyplatit, musejí nejdříve najít jeho tělo. Pokud ho nevypátrají, právně bude stále jen nezvěstným a bude muset uběhnout deset let, než ho úředně prohlásí za mrtvého. Léta nejistoty a utrpení, protože Noëlle bude setrvávat v úpěnlivé víře, že je živý. I k prohlášení za mrtvého by museli najít jeho tělo. Na jeho mrtvolu se však za sněhových bouří mohou kdykoli sesunout tuny kamení a nikdy ji nenajdou. Ta myšlenka ho vzpruží. Podívá se vzhůru. O několik metrů výš zpozoruje skalní výstupek. Na plošině bude viditelnější a možná bude snazší jeho tělo v létě nalézt. Dostat se k výčnělku ale nebude snadné.

k otevřenému nebi.indd 350

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   350 � 351

S lezectvím nemá žádnou zkušenost a se silami je u konce. Zbytek sil však věnuje na tento úkol. Jeho posledním projevem lásky bude pro Noëlle zemřít. Několikrát zatne a roztáhne pěsti, aby v nich trochu rozproudil krev. Vyndá z kapsy láhev rumu, aby si dal poslední doušek. Rum nemá rád. Chutná po petroleji. Na okamžik ale zahřeje žaludek. Využije chvilkové vzpruhy alkoholem, postaví se na nohy a zkouší se dostat ke skalní římse. Začne šplhat. Jisté je, že cíle dosáhl snáz, než předpokládal. A o několik metrů výš je další výčnělek, mnohem širší. Podklouzne­‑li však, zřítí se dolů a roztříští se o zem. Jelikož jej smrt už neznepokojuje, z jeho pomalých pohybů koaly mizí nejistota. Zamíří ke druhé plošině a v několika minutách na ni vyšplhá. Místo aby ulehl na zem, podívá se vzhůru. Co kdyby to zkusil ještě výš? Tiché vrčení na obloze ho přiměje zvednout hlavu. Malý puntík na nebi. Vzdálené letadlo se troufale otírá o věže obří katedrály věčného sněhu. Tony… Ve vteřině letoun zakryjí cáry mračen. Letadlo zase zmizí. Pátrat v Andách po čemkoli je stejně marné jako přehazovat písek v poušti dětskou lopatičkou. Pokračuje vzhůru. Klade si otázku, co člověka pohání k výšinám. Odkud se bere odhodlání nenechat se unášet proudem vody jako bezmocný hmyz. Proč tolik bojujeme za život, o nějž tak jako tak přijdeme? Neví. Na okamžik se zastaví a snaží se popadnout dech. Začíná se stmívat a musí zažehnout svítilnu. Znovu vytáhne fotografii své ženy. Usměje se. Ví jasně, proč bojuje. Aby s ní mohl být další, byť jen jediný den. Pokud vyvázne, zdánlivě se mnoho nezmění, neboť přijde jiná nehoda, nemoc či obyčejné stáří a stejně zemře. V tu chvíli všechno pochopí s jasnozřivostí, které člověk dosáhne pouze při pohledu na život z okraje poslední, konečné propasti. Henri se usměje jako se usmívají umírající. Každá minuta života je život sám. Každá vteřina je věčností.

k otevřenému nebi.indd 351

07.09.18 7:47


SaNtiago dE chiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

Sní poslední sušenku. Zbývá mu už jen malá konzerva masa. Vyhrknou mu slzy, protože ji chtěl otevřít a nemohl. Padne tma a Henri jako ve zpomaleném filmu šplhá vzhůru. Pálí ho nohy. To je dobře. Ještě neomrzly. Plahočí se dál. Nad hlavou má Jižní kříž. Noc je nekonečná. Když měsíc zajde, zbývá mu jen svítilna a ledová útěcha hvězd. Hvězdy jsou jeho spojenkyně. Jsou znamením, že nebe je bez mraků. Při jasné obloze je sice větší zima, ale šplhat za sněhové bouře by znamenalo smrt. Proto se dívá nahoru a cítí, že hvězdy ho ochraňují před sněhem. Kdo ho ale ochrání před zřícením do propasti, když šplhá nahoru poslepu? Modlí se k Jižnímu kříži. Zastavuje se, aby si odpočinul na skalní římse. Je vyčerpaný. Zdá se mu, že na okamžik ztratil vědomí. Pak se začne pozvolna rozednívat. Čerň přechází v tmavě modrou. Tmavě modrý inkoust. Rozednívání nad Andami má v sobě cosi velkolepého. Henri neví, zda se mu podaří přežít výstup na následující skalní výstupek, nebo zda tam zůstane navždy. Svítání při teplotě pod nulou, uprostřed horského, syrově kamenného masívu s bělostnými skvrnami sněhu na něj přenáší zvláštní poklid. Cítí, že je součástí tohoto světa. Přišel k sobě a zakouší hlubokou úctu k této planetě, která je moudřejší než my lidé. Vlna blaženého pocitu ho přiměje, aby se schoulil a zavřel víčka. Opře se o skalní stěnu. Těla se zmocňuje zimnice a zároveň téměř neznatelné teplo, když sám sebe obejme pažemi. Ovládne ho otupělé smíření, jako by se mu hlava naplnila ovčí vlnou. Je­‑li toto smrt, nepřipadá mu tak špatná. Hebká, jemná vlna. Podobá se spánku. Je to spánek. Ze všech sil se kousne do jazyka, až mu lebkou projede šíp palčivé bolesti. Trhne sebou, rozpohybuje ztuhlé paže a v tom okamžiku pocítí v kostech veškerý chlad hor. Neovladatelně se roztřese. Strašlivý pocit, nepříjemný, bolestivý… druh epileptického záchvatu z podchlazení a fyzického i nervového vysílení. Trhá ho na kusy. Křeče, nepravidelný tlukot srdce. Bolest, jež ho uvnitř drásá, je život. Na okamžik překročil práh, ale je zpět. Hrstí sněhu si naplní ústa. Křičí.

k otevřenému nebi.indd 352

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  352 � 353

Němý křik. Jenom křičí. Hory naslouchají a vracejí mu jeho vlastní ozvěnu, jako by tu s ním byly desítky znásobených Guillaumetů. Dál! Jdi dál! Dál! Mozek zavelí tělu. Zevnitř na ně hlasitě volá. Dál! Jdi dál! Dál! Znovu se vydá na pochod, kymácivě a nejistě. Těžká kára podomního obchodníka tažená starou, znavenou herkou. Dál pomalu šplhá vzhůru. Po čtyřech stoupá po skalním svahu. Dlaně do masa rozedřené. Nesmělé slunce je už vysoko a hory se stávají přívětivějšími a poddajnějšími. Vzduch zprůzrační a začne kolem něj vířit. Je na vrcholku. Na nepravidelné plošině, z níž se směrem na sever táhne nekonečný oceán skal vystupujících z mlhy, jež zahaluje údolí mezi štíty. Pod ním, napůl zamrzlá, teče jakási bystřina. Voda vyhledává údolí. Tudy povede jeho cesta. Možná, že sestoupí z vrcholu a najde zas jen další horu. Jinou možnost ale nemá. Sestup je ještě obtížnější než cesta vzhůru. Uklouzne a pohmoždí si loket. Znovu podklouzne, skutálí se o několik metrů a narazí na ostrý kámen, který mu ve stehně otevře hlubokou ránu. Dorazí k soutěsce, kudy protéká řeka. Průrva je tak úzká, že vytváří přírodní tunel, v němž vodní hladinu dělí od skalního stropu sotva pár centimetrů. Stát se řekou je jediná možnost, jak projít. Vnoří se do ledové vody, která mu sahá až nad kolena. Přikrčí se a postupuje vpřed. Záhy mu voda dosahuje až k ramenům. Rozpuštěný led. Zatne zuby. Zatají se mu dech. Podklouzne a málem upadne. Necítí paže ani nohy. Pokračuje středem kaňonu téměř celý ponořený ve vodě, až se konečně dostane na širší místo. Když se konečně může napřímit, po celém těle pocítí palčivé bodání tisíce jehel. Potřebuje usušit oblečení, jinak se mu promění v led přímo na těle a zmrzne. Svleče se. Tváří v tvář syrové andské krajině sinalé tělo odhalí veškerou svou zranitelnost. Nahý člověk v těchto končinách je bezbranným zvířecím mládětem. Na

k otevřenému nebi.indd 353

07.09.18 7:47


SaNtiago dE chiLe, 1930   ��������������������������������������������������������������������

první křoviska, která po dlouhé době spatří, rozvěsí bundu, svetr, kalhoty a spodní prádlo rozprostře na balvany. Zoufale cvičí, aby neprochladl. Rozhodne se něco sníst, aby se zahřál. Vytáhne lihový vařič, který však navlhl a je k ničemu. Chystá se zhltnout maso z konzervy, i když je zmrzlé na kost. Vytáhne nůž a odřízne ledovou krustu. Ve snaze nasekat maso na menší kousky zavadí loktem o rukavici, kterou si odložil na kámen. Rukavice zmizí v propasti pod ním. Sousta ho mrazí na jazyku, takže je nedokáže rozžvýkat. Polyká maso po kusech. Pokračuje v sestupu. Zranění na stehně ho pálí, pohmožděný loket ukrutně bolí. Vyčerpáním se pohybuje ještě těžkopádněji. Znovu upadne a na poslední chvíli se prsty zachytí o kameny. Málem se skutálel po plošině, jež ústí do prázdna. Vstane. Jde dál. Není už ani schopen klást si metafyzické otázky. Mozek je kusem zmrzlé tkáně. Cítí závratě. Stále jde kupředu. Už ani neví proč. Slunce se sklání k obzoru. Další noc nepřežije. Ví to. Organismus brzy vypoví službu. Přesto se dál potácí ze svahu dolů. Zdá se mu, že cesta je méně svažitá, ale není si jist. Všechno mu splývá. Neví, zda padá soumrak, nebo zda umírá. A pak to spatří. Nebo si myslí, že to spatřil. Není si jist. Musí se zastavit. Musí se ještě jednou podívat, protože přes napuchlá víčka dobře nevidí. Nesehne se, neboť si je jist, že by se už znovu nenarovnal. Vyrůstal na venkově, a tak ví, že tmavé kopečky jsou oslí trus. Výkaly vyznačují jakousi pěšinu, po níž se mechanicky vydá. Jako Paleček sledující tmavé drobty. Jen stěží se udrží na nohou. O několik stovek metrů dál ho uvidí. Osel. „Âne!“ Hlas mu selže. Zvíře se na něj zadívá. Guillaumet se pokusí o úsměv, ale kůži má napjatou jako mumie. Oslíka mu seslalo samo nebe. Snaží se přiblížit, klopýtne však a zvíře vyplašeně uteče. Sleduje osla pohledem a pak zpozoruje ženu. Dívá se na něj z druhého břehu horské bystřiny černýma očima, v nichž se zračí

k otevřenému nebi.indd 354

07.09.18 7:47


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   354 � 355

spíš překvapení než bázeň. Za chvilku se objeví snědý černovlasý muž. Guillaumet k nim vztáhne paže. Bezděčné gesto univerzálního jazyka, jež je skryto v záhybech lidského mozku od nepaměti. Muž k němu vykročí. Tehdy se všechno zhroutí. Guillaumet se sesune jako bezmocná loutka, které přestřihli provázky. Tony se sklesle vrací se svým Laté do Mendozy. Celé dopoledne marně létal křížem krážem nad liduprázdnými horami. Nemá chuť s nikým mluvit. Zamíří na šálek kávy do restaurace u letiště. Předem ví, co mu budou Argentinci říkat. Hory si Guillaumeta nechaly. A on nemá sílu, aby jim to vymlouval. Bez chuti k jídlu se šťourá v talíři. Náhle se dveře hostince rozlétnou a dovnitř nahlédne jeden z argentinských mechaniků. „Guillaumet žije!“ Všem stolovníkům málem zaskočí. Zprávu o zmizení pilota přinesly palcovými titulky všechny noviny a Guillaumetova podobenka se na prvních stránkách objevila se smuteční páskou. Mohutný Francouz v obleku s dvouřadým zapínáním vystřelí ze židle, převrhne talíř s polévkou a jen zázrakem neporazí i stůl. Vyběhne k letištní dráze a rozlícený číšník za ním. Majitel restaurace ho však zadrží za rameno. „Viděls, co ten blázen vyvedl?“ stěžuje si číšník. Majitel se však jen usměje. „Blázen? Letec, člověče!“ Na letišti mu mechanik vysvětluje, že volali z policejní stanice v San Carlosu, jižně od Mendozy. Přesnou mapu oblasti nemají, ale na jiné mu ukážou silnici, která vede přímým směrem až na místo. Poletí nízko nad zemí a bude ji sledovat. Potřebuje vědět, zda je to pravda. Po tolikerém hádání se zapšklými úředníky, pašeráky, číšníky a vůbec se všemi, kdo tvrdili, že není možné, aby Guillaumet žil, nechce zprávě ani věřit. S dvěma mechaniky nasedá do letounu a startuje. Několik kilometrů před San Carlosem spatří v protisměru kolonu vozidel. Nějací gaučové jim dávají znamení. Tony nezaváhá. Přeletí nad řadou topolů, přistane na miniaturním

k otevřenému nebi.indd 355

07.09.18 7:47


SaNtiago dE chiLe, 1930

������������������������������������������������������������������

kousku holé planiny a málem s letounem skončí v rokli. Včas ale zabrzdí. Vyskočí ven. Řidič, který jede v čele kolony vozidel, na něj zamává a otevře zadní dvířka. Muž s propadlými tvářemi, rozpraskanou kůží, plný řezných ran a pohmožděnin s vypětím všech sil vystoupí z auta a opře se o dvířka. „Henri…“ Obejmou se. Pláčou. Pláčou jako malí kluci. Jsou malými kluky. Mechanici úctou smeknou čepice, jako by byli svědky nějakého zázraku. „Přísahám, že to, co jsem si vytrpěl, by nevydrželo žádné zvíře,“ přerývaně mu pošeptá Guillaumet. Ve třech ho opatrně přesunou do letadla. Lidé stojící kolem křičí hurá a provolávají slávu pilotovi, který dokázal, co nikdo před ním. Usazují ho do sedačky a Tony mu připevní bezpečnostní pás. Guillaumet na něj vysíleně pohlédne. Stačí mu ještě pošeptat pár slov: „Tony, viděl jsem tě tam nahoře… ale ty jsi mě zahlédnout nemohl.“ „Hledali tě i další… Jak můžeš vědět, že jsem to byl já?“ „Nikdo jiný by kolem horských štítů neletěl tak nebezpečně nízko.“

k otevřenému nebi.indd 356

07.09.18 7:47


��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������  356 � 357

Kapitola 5� Jezero BerrE (Francie), �930 Vibrace při velkých rychlostech, poruchovost rádiového spojení nebo vyšší spotřeba paliva, než se předpokládalo. Důležité detaily, které je potřeba postupně řešit. Dny plynou jeden za druhým. Od pondělí do pátku je Mermoz zaměstnán sledováním každého šroubečku v útrobách hydroplánu při zkušebních letech. Na dálku udržuje při životě lásku k Gilberte psaním dopisů. Cituje v nich úryvky básní, které si pamatuje, nebo se snaží skládat své vlastní. Gilberte mu v odpovědích na dopisním papíře navoněném růžovou kolínskou popisuje přípravy na svatbu, barvu květin, které budou kolem oltáře, i jídelníček na svatební hostinu. V restauraci penzionu, kde bydlí, pracuje číšnice s protáhlým nosem, očkama černýma jako uhel a pevnými, snědými stehny, jež v něm uhášejí jiný, tělesnější požár. Její ruce nevoní růžovou kolínskou, ale lyzolem. Klín chutná po mořských řasách. Jejich milostné schůzky jsou nepravidelné, neboť když se dívka následujícího rána vyzpovídá, farář ji svým působivým popisem pekelného zatracení vyděsí tak, že po několik dní nalévá Mermozovi polévku třesoucí se rukou z velké vzdálenosti, aby se nedostala do blízkosti jeho satanského vlivu. Mermoz si čtyřikrát přidá jenom proto, aby si mohl vychutnat její ostýchavé pohyby, které ještě více podněcují jeho touhu. V pátek nasedá do nočního vlaku, který ho ráno vysadí v Paříži. Taxíkem se zastaví pro Sylvine, jež sdílí byt se svou přítelkyní. Mermoz a Sylvine se na dva dny zavřou před světem

k otevřenému nebi.indd 357

07.09.18 7:47


����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

k otevřenému nebi.indd 584

07.09.18 7:48


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   584 � 585

Poznámka překladatele Překlad básně Charlese Baudelaira byl převzat z publikace Malé básně v próze (V. Šmidt, Praha 1945, překlad Hanuš Jelínek).

k otevřenému nebi.indd 585

07.09.18 7:48


����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 378. publikaci Ze španělského originálu A cielo abierto přeložil Štěpán Zajac Redakce Anna Tkáčová Ilustrace na obálce Daniela Olejníková Vazba a typografie Martin Pecina (www.book-design.eu) Sazba písmy Tabac Slab a Velodroma a e-kniha Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 592 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-211-2 ISBN 978-80-7470-214-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-215-0 (ePUB) Elektronická podoba knihy na www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 389 Kč


�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������   ×

AntoniO G. iTUrBE K OtevřENémU NEbi


k otevřenÊmu nebi.indd 588

07.09.18 7:48


Julio Llamazares Vlčí měsíc Strhující román z období po skončení španělské občanské války sleduje ukrývání republikánských partyzánů v leonských horách. Působivost románu umocňují poetický jazyk i původní ilustrace D. Čančíkové. 184 s., váz., 349 Kč

Julio Llamazares Slzy svatého Vavřince Meditativní příběh, jehož hlavními hrdiny jsou plynutí času a paměť. Kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, milenci a přáteli, o setkáváních a loučeních… Příběh noci padajících hvězd (perseid). Překlad Š Zajac, ilustrace D. Čančíková. 176 s., váz., 329 Kč

k otevřenému nebi.indd 589

07.09.18 7:48


Jesús Carrasco Na útěku Malý chlapec se uprostřed vyprahlé krajiny snaží uniknout pronásledovatelům. Potká starého pastevce a osudové setkání promění štvanici v zápas o holý život. Španělský bestseller, přeloženo do 19 jazyků. 186 s., váz., 249 Kč

Jesús Carrasco Neznámý v zahradě Evropskou literární cenou 2016 poctěná Carraskova novinka, v niž téma, jazyk i okolnosti jsou nakonec důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově debutu Na útěku. 200 s., váz., 269 Kč


Antonio G. Iturbe Osvětimská knihovnice Osvětim-Březinka — zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. 452 s., VÁZ., 359 KČ

k otevřenému nebi.indd 591

07.09.18 7:48


© Photo — Alberto R. Roldán

Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze) je spisovatel a literární kritik přispívající do několika významných kulturních časopisů ve Španělsku. Kromě románu K otevřenému nebi, který získal ocenění nakladatelství Planeta za nejlepší román roku 2017, dosud publikoval satirický román Rectos torcidos (Střevní potíže, 2005) a romány Días de sal (Solné dny, 2008) a Osvětimská knihovnice (La bibliotecaria de Auschwitz, 2012), románový dokument

k otevřenému nebi.indd 592

přeložený do jedenácti jazyků (česky 2013). Píše také literaturu pro děti — publikuje příběhy na pokračování Los casos del inspector Cito (Případy inspektora Cita) a La isla de Susú (Susin ostrov). Je zakladatelem a v současné době i ředitelem literárního časopisu Librújula a spolupracuje s kulturní přílohou listu La Vanguardia. Kromě své novinářské činnosti působí jako docent na barcelonské Universitat de Barcelona.

07.09.18 7:48



ISBN 978-80-7470-211-2

AKRO pOlis

ANtoniO G. iturBe K otevřeNému NEbi

Francie, 20. léta 20. století. Letecká poštovní společnost ����� Latécoère přijímá do svých řad jen ty nejodvážnější piloty. Mezi vybranými jsou i Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry, tři „báječní muži na létajících strojích“, kteří se průkopnicky zapíší do dějin letectví. Žádná vzdálenost pro ně není příliš dlouhá, žádný horský štít příliš vysoký. Krom vášně létat je tu jen odpovědnost a profesní čest doručit dopisy včas do rukou adresátů, napříč kontinenty a oceány na stále se zmenšující mapě světa. Pečlivě zdokumentovaný román v sobě spojuje dobrodružství a exotiku s prvky historického a životopisného románu, současně je i poctou Saint-Exupérymu, autorovi Malého prince, který dokázal až do své tragické smrti ve vodách Středozemního moře (1944) vnímat život dětskýma očima.

aNTONIO G. ITURBE K otevřenéMu neBi


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.